Cestou jsme nejprve ochutnali houbu Jidášovo ucho rostoucí na bezu (evropský kultivar asijské "černé houby") a kořen kapradiny Osladiče. Viděli jsme pěkný trs Hlívy ústřičné i vzácnou houbu Korálovce bukového. Pan Dostál nám sdělil, že v údolí Křtinského potoka, podél kterého jsme šli, bylo nalezeno několik endemitních organismů a blýskl se například sdělením o rostlince, kterou opylují miniaturní plži. První významnou zastávkou byla Stará huť (jinak též Huť Františka, Františčina huť, Stará huť u Adamova). Obrovská věž pece na železo vypadala jako nějaký památník nebo pevnost. Dozvěděli jsme se stručné základy principů tavby železa a šli jsme dál k jeskyni Jáchymka. Podařilo se mi vyškrábat se do jejího velikého ústí a Lukin mi udělal bezvadné foto. Ústí Jáchymky zjevně připomíná Vaginu. Vladimír Merta okamžitě mluvil o velkém kosmickém Penisu a už jsme rozvíjeli debatu o tom, zda byl sluneční a zda do nitra nakouknul vždy jednou za rok a jak mu v cestě vadil velký strom. Z místa, kde jsem stál jsem si všiml velké bílé skály ve směru Býčí skály, ale možná to nebyla ona. Každopádně mě to velice upoutalo. Prozkoumali jsme zběžně i nitro jeskyně Jáchymky a vydali se dál, k vývěrům Jedovnického potoka. Jeho zkalená voda náhle vytéká ze země jako celý potok, zázrak. Nedaleko již byl hlavní cíl výpravy: Býčí skála. Usadili jsme se tam v bukovém listí pod převisem, který zdolával nějaký horolezec, a poslouchali pana Dr. Cílka, který poutavě líčil pozadí nálezu tzv. halštatského pohřbu. Pohřeb náčelníka a čtyřiceti mladých žen, z nichž některým byly usekány ruce, nohy či hlava zůstane asi navždy záhadou. Společně s ostatky zde bylo nalezeno zuhelnatělé proso, známá bronzová soška Býka, železné části vozu, zbroje atd. (Vše je dnes uloženo v Muzeu ve Vídni) Dr. Cílek také zmínil zkazky místních lidí o průvodu vycházejícím a zase se vracejícím do jeskyně, o podivných zvucích, o světelném Býku vycházejícím ze skály, kterého viděla nějaká paní ještě před objevem sošky Býčka, o úkazech, kdy skála zářila apod. Je s podivem, že skála nazývala "Béčí" ještě před oním nálezem! Neubránil jsem se otázce, zda se neuvažovalo o spojitosti mezi Jáchymkou a Býčí skálou. Přirozená polarita mezi Ženským a Mužským zde vyrůstala s otřesnou samozřejmostí a uvědomil jsem si to už při pohledu z ústí Jáchymky. Mezi nimi vývěr podzemní vody a dalším zastavením pak měla být jeskyně Kostelíček, což připomněl prof. Ruller. (A po kostele Křtiny, chtělo by se šibalsky dodat. Samozřejmě mám na mysli souvislosti starší než křest.) Dr. Cílek také mluvil o nálezech ze starších vrstev než byl Halštat, našlo se prý také mnoho přeslenů, které se používaly jako setrvačníky a závaží vřetena, sloužícího k předení nitě. Napadlo mě, že se popis přeslenu bezvadně hodí na předmět, který jsem si skoro zapomněl vzít sebou a on mi to vzápětí potvrdil. Dlouhou denní vigilií tak začaly probleskovat magické okamžiky. Když jsme tak poslouchali, pohodlně usazení v měděném bukovém listí, Vladimír Merta rozdával svačinu, chleba s játrovou paštikou, což bylo jako milá vzpomínka na školní výlety. (Sorry, škoda jen že paštiku nebaštim..) Po chvíli jsme se zvedli a přesunuli se k jeskyni Kostelík, kde měl každý sám sestoupit do uzavřeného prostoru a po krátké inicaci prostorem pustit dalšího. Vypadalo to na hodinu a půl, raději si to prožijeme jindy a sami, řekli jsme si a tak jsme se s Lukinem, další kamarádkou a jejím psem odpojili a vyrazili do Křtin na autobus. Prvně jsme ale přišli do Habrůvky a samotný ten příchod do téhle vísky se mi moc líbil. V jedné habrůvecké zahrádce byly větve stromků zatíženy podivnými pytlíky, což působilo značně čarodějnicky. Mnohé domky zase vynikaly trhlými barevnými kreacemi fasád, čemuž jsme se jako ctitelé tradiční krásy dost vysmívali. Myslím, že určitou zásluhu na větší vnímavosti k podobným praštěnostem má právě Václav Cílek. Lukinovi se ovšem nejvíc líbila stará dodávka, odstavená u pěkných hospodářských budov na kraji obce. Olupující se různobarevné vrsty ho nenechaly chladným. :-) Než jsme sešli do Křtin, výhled na okolní parovinu, pěkný to termín užitý v Cílkově Krajinách vnitřních a vnějších, knize, kterou jsem zrovna dočetl, mě hodně rozjařil a tak jsem povídal zase o svém snu živit se sám na svém pozemku a kamarádi mě škádlili pochybnostmi a tak jsme se smáli, zdrbli jsme ještě několik nevkusných novostaveb, ochutnali spadaná jablka a už jsme byli ve Křtinách. Jmenují se prý podle toho, že se zde v ranném středověku nechalo pokřtít mnoho lidí najednou a snad je křtili samotní Cyril a Metoděj. Jisté je, že tu stojí ohromný a slavný poutní kostel od Santiniho zasvěcený Panně Marii. Zrovna v něm byl pohřeb, rakev s nebožtíkem, kolem ní seděli pozůstali a dechovka jim hrála svatý písničky, jen jsme nakoukli a chvíli u dveří postáli, nehodilo se to tak jsme zas běželi. No ještě jsme se chvíli v ambitu obdivovali poutním obrazům, věnovaným procesími z okolních i vzdálenějších obcí kostelu, některé byly renovovány s jistým neumětelstvím a jiné byly třeba věnovány "za šťastné prožití válečných hrůz". Koupili jsme si něco k jídlu, pivo a brambůrky se třema druhy pepře a utíkali na autobus, který měl co nevidět přijet, ale to se těm dvěma zase chtělo čurat, tak jsem držel jejich nákupy a psa a zdržoval frontu, do které se mezi tím přimísily dvě slečny z exkurze, kterým se už také nechtělo v Kostelíku čekat a tak přijely z Habrůvky autobusem. Stihli to s tím močením jen tak tak, Lukin si ještě zvládnul roztrhnout nohavici, skoro jak na tom mým obrázku, ale zvládli jsme nastoupit a vesele vzadu ukrývat před řidičem láhve a upíjet, jíst a radovat se z jednoho z nejkrásnějších požitků, kterým je podvečerní cestování poloprázdným venkovským autobusem. Vzpomněl jsem si samozřejmě na Peťu Jelínka z Horního Mlýna, za kterým jsme nestihli zajít, a který se mnou chodí na aikido a taky že ve Křtinách má moje máma nevlastní sestru, kterou jsme nikdy nepoznali, a taky na dědu, autobusáka, kterého jsem po čtyřiceti letech odloučení od rodiny našel a dvakrát ho navštívil, než umřel.
