V jednom momentě jsem zachytil obnažený ocásek příležitosti a svlékl pohotově neviditelného hada Spontánnosti z křehké košilky, mytické tělo symbolického výkladu Bláznovství se blýsklo, byť nejasně, což je samozřejmě lépe. Stalo se to takhle: jistý mladý odborník na pravěké náboženství přikládal dřevo do ohně, mezi kusy paliva se vyskytlo tlusté krátké poleno ve tvaru trůnu. Okamžitě se mi vybavila vize britského korunovačního trůnu s pozoruhodným kamenem vespod, kdosi ale zmínil vizi jinou, o mrtvých králích, které Vikingové po smrti spalovali na lodích. Ihned jsme se do toho s Lukinem a Markem dali. Vytvořili jsme v rychlosti sošku krále z materiálu všudypřítomného, který zároveň poskytoval dobrou paletu barev a figurku posadili na trůn. Nejlepší detail byl okrový Úd s červenou hlavou a bílým ejakulátem. To, co se pak dělo s pozorovatelnou hmotou v ohni, jsem coby spontánní magor, opřen jemně v duchu o inspiraci Germánskou Knihou mrtvých, jak ji vykládá Holger Kalweit, ožvanil si hravě asi takto:
Pro vstup na Práh potřebuje Král míti Kouli a Zmrzlinu.
V okamžiku překročení Prahu Král upouští naň Kornout,
však Kouli ponechává při sobě.
V jednom okamžiku se jeho tělo pokryje potem,
v následujícím ztratí svou původní barvu a získá jednolitou černou,
jež pohlcuje celé světlo.
Radostně odevzdá plamenům své nohy jako první.
Odkládá opouštěné dimenzi tu část, kterou již nebude v té další potřebovat.
Potom Královy ruce puknou v ramenou.
Jeho tělo popuká a odhalí se srdce, které shoří.
Ovšem Oči jsou stále živé a Král se nepřestává tlemit.
Stejně tak Zlatá Koruna na jeho hlavě sedí nepohnutě.
Ruce upadnou a rovněž od pasu dolů se tělo odlomí
a Král stoupá vzhůru (do Plazmy).
Na vrcholu výstupu se odštípávají a odletují do popela kousky Královy kůže.
Odhaluje se růžové maso, nitro v skrytu.
Oči zůstávají živé, i úsměv za popukanými trhlinami povrchu.
Král se vrací zpět na zem, naklání se i s trůnem dolů,
a padá tváří do popela.
Oheň vychládá.
Celé tělo se rozpadá na prach.
Král je cele zpátky doma ve svém Království.
Potom ještě mnoho z nás malovalo přírodními pigmenty na papír, někteří následně své obrázky spálili. Vydali jsme se na cestu zpět k Býčí skále, kde byla domluvena prohlídka jeskyně v jejím nitru, která má být údajně se svými 17km druhým nejrozsáhlejším jeskynním systémem v České republice (po Amatérské). Cestou jsme se zastavili u místa, které pěkně upravil poustevník Marek, podivín, který bydlí po jeskyních a kterému my říkáme Hoiči, podle postavy v japonské horrorové pohádce Kwaidan, protože hraje stejně jako slepý mnich Hoiči na píšťalu, i když šakuhači to není. Poustevník Marek je prý rovněž jakýsi speleolog anarchista, který se nerad dovoluje jiných jeskyňářských organizací, oficiálně spravujících určité území, zda v jejich revíru může kopat a bádat. Někteří jeskyňáři ho proto údajně nemají příliš rádi, asi nemají dost pochopení pro náboženství, které podle nich do speleologie nepatří, kdo ví, jak to je, nicméně to místo mu všichni chválili, okrášlil úžasně i okolí, navršil kameny na cestu, dobře postavil rumpál... My ho občas vídáme v centru Brna, jak ve svém dlouhém zeleném poustevnickém hábitu hraje na píšťalku a nechává se obdarovat kolemjdoucími. Mimochodem zrovna teď se dozvídám, že právě ten den, co jsme tam byli, se Hoiči vrátil z Indie! Nejvíc byla stejně nakonec ta návštěva jeskyně v Býčí skále. Podle mě jedna z nejzajímavějších a nejkrásnějších v Moravském krasu, například prostor, kde kolem Vás teče v podzemí Jedovnický potok je vysloveně vstřícný, jak poznamenala Jana Preková. Ani jsem tam nic nevyfotil. :) Rozhodně doporučuji. Většina výletníků pak v jeskyni strávila noc, my jsme jeli přespat do svých obvyklých pelechů do Brna.
Podívejte se na fotky z tohoto výletu od Klárky.
Aktualizace (27.3.2009): téměř po roce jsem náhodou včera uviděl záběry z tohoto výletu na ČT2.
