home    galerie     nové články     archiv     speciál     roz.hovory     komentáře    autoři    english

20 předvánočních minut s Jiřím Davidem

Radikála Vám přináší exkluzivní rozhovor s Jiřím Davidem, podle názoru mnoha kolegů z branže "nejrozjetějšího" českého žijícího vizuálního umělce se slušným renomé a ještě velkolepou budoucností. Rozhovor se uskutečnil v Praze na VŠUP dne 12. 12. 2003 po 12. hodině polední. Upravený přepis digitálního záznamu.

Radikála : Jaká je podle Vás idealní pozice výtvarného umělce ve společnosti ?

Jiří David : Jé, to jsou výborný otázky, na ně se může vykládat hodiny...

Radikála : Já bych to spíš chtěl pojmout „zenově“. Mohly by to být takové kratší, mnohovýznamové…

Jiří David : No já se pokusím, samozřejmě to musí být kratší. Ideální postavení nebo funkce ?

Radikála : Já bych to neodděloval. Můžete popsat obě.

Jiří David : Vetšinová společnost vnímá to, že je určitej segment ve společnosti , kterej se zabývá něčím, co není zhodnotitelné nějak zásadně z ekonomickýho hlediska, přesto to tu společnost nějakým způsobem obohacuje a inspiruje do různých přesahů. To znamená že najde pro tenhle segment společnosti, tedy umělce obecně, respekt a je schopna s nimi na určité úrovni normálně komunikovat. To je ideál. Z toho se odvíjí ta funkce umělce, že ten umělec na druhou stranu by měl pochopit, že není žádnej guru, kterej je nepostižitelnej a natolik elitní, že pro něj není možný komunikovat s jinou oblastí než se týká jeho vlastní práce.

Radikála : Jak je to v Čechách dneska ?

Jiří David : Praxe nebo konkrétní situace v Čechách je taková, že ten umělec, pokud nehovořím o pop zpěvácích apod. je mnohem horší, děsivější, v tom, ze společnost vůbec nereflektuje postavení současných vizuálních umělců, nemá vůbec žádný přesahy, točí se to všechno v jednom kruhu, uzavírá se to příliš do sebe, vznikaj ghetta umění,a ta společnost je vnímá jako elitáře, co si maj co říct jen sami mezi sebou a nemaj sebemenší přesah do tý společnosti. Jen ve smyslu výdobytků jenom na základě prodeje svých drahých děl.

Radikála : Jak to mohou výtvarný umělci změnit ? Jak tu realitu, dnešní, českou změnit k tomu ideálu ?

Jiří David : Ideál je jenom ideál, tzn. že bude ideálem vždycky, ale můžou se posouvat kritéria. Umělci mají šanci, možnost posouvat tyhle kriteria tím, že si budou tyto věci uvědomovat, že si uvědomí tuhle situaci. To je celý. Jednou možností je, že ten umělec najde způsob jak oslovit tu společnost tak, aby se necitila napadnutá nebo zpochybněná ve svých intelektuálních nebo vůbec životních postojích. Ale najde s ním rovnocennej dialog a tím pádem dojde k určitýmu vzájemnýmu respektu. Obecně řečeno. Jsou to potom jednotlivosti, které ty věci definujou přesněji.

Radikála : Proč vy vůbec děláte výtvarné umění ?

Jiří David : :-) Cha. Za prvé mě to baví. To je podstatný. Protože jsem poznal spoustu jiný práce mimo výtvarný umění, ta mě tolik nebavila a za druhý mám pocit, že s vizuálním uměním jsem schopen sdělit něco, co jiným způsobem neumím. A to je podstatná záležitost. To, že to přinese určitý výhody - každá práce vždycky přináší nějaký výhody, ty taky pobírám, ale není to ten hlavní důvod.

Radikála : Existuje nějakej bod, po jehož dosažení byste třeba přestal usilovat ve výtvarným umění o něco…?
Abstraktní cíl…

Jiří David : Ne,myslím si, že není. Pokud neberu v potaz takový okolnosti jako že budu slepej, hluchej atd. myslím, že budu schopen se vyjadřovat, tak jak já chci, ještě hodně dlouho.

Radikála : Takže ten proces Vás baví...

Jiří David : Jo..

Radikála : Jak se Vám učí na Umprum oproti Akademii ?

Jiří David : To je dneska podruhý teda to samý… Já už jsem ráno řekl, že já teprv vlastně načítám tohle prostředí a životy těchto lidí. Snad jste byl teď asi účastníkem, že dochází ještě k některým nedorozuměním. Teprve mapuju situaci. Oproti Akademii, kde jsem vlastně vytvářel nový atelier s úplně novými lidmi byla situace výhodnější, ale chci říct, že na tý Umprumce jsou lidi stejně vnimavý, stejně inteligentní a stejně kreativní jako byli tam. Akorát ještě teď hledáme tu platformu, to místo, kde se potkáme blíž, abychom si ty věci mohli říct, co si já o těch věcech myslím a co si myslej oni o mých věcech, aby mohli na základě toho zaujmout nějaký stanovisko. Jsme tedy v téhle fázi teprve toho "načítání", takže počítám, že tak za čtvrt, za půl roku vlastně budeme teprve mit jaksi větší možnost si tu věci sdělovat.

Radikála : Jaká je tady pracovní morálka, obecně na pražských školách ?

Jiří David : Asi jako všude. Tzn. že motivace studentů je dána tím, jestli vidí smysl té své vlastní práce, v tom, že to můžou někde představit, na ňákých výstavách, konfrontacích, symposiích atd. a jejich skepse může pramenit z opaku, s tím, že nic nemá smysl, že ty věci stejně nemaj žádnej význam. Tím se ta vážná motivace zeslabuje. Ale v tom se potácí každej z nás. Já se snažím, aby ta škola nebyla jen takovou mámou ochranařským způsobem. Snažil jsem se na Akademii, tady se to taky budu snažit dál prosazovat podobným způsobem, že ten život je o něčem trošku jiným než o tom ochranářství, no.

Radikála : Myslíte si že jste dobrej učitel ? Výtvarnej umělec pracuje sám, se svým egem, ma ho silný, je to pro něj výhoda, je to jeho podlaha po který jde, od který se odráží a učitel, ten to má trošku jinak. Myslím si, ze výtvarněj umělec v tý čistý podobě zase tak dobrej učitel není.

Jiří David : Ne. Já bych chtěl za prvé zrušit a snažím se o to celou vahou svý osoby, zrušit takové to klišé "Kdo neumí učí." Tím pádem jako že dobrej umělec nemůže být dobrým učitelem a že třeba blbej učitel je dobrým umělcem a naopak. Tohle klišé je daný nějakým nepochopitelným způsobem z minulosti...

Radikála : To já v hlavě teď vůbec nemám.

Jiří David : Ne, ale ono to jemně implikuje tuhle situaci. Ja si myslím, že dobrý učitelé musej bejt dobrý umělci a bez toho to prostě nefunguje. V tomto významu tý otázky to pro mě znamená - to jestli jsem dobrej učitel je daný vahou mých prací a jestli ty lidi to respektujou, tak v tom případě jsem dobrej učitel a pokud to nerespektujou tak jsem špatnej učitel.
A to slovo učitel - já jsem se vždycky spíš jako deklaroval jako starší zkušenější kolega těch studentů čili kolegů mladších. A nikdy jsem se nesnažil a priori jim sdělovat nějaký moudra, který by ty studenty nějakým způsobem nabádaly v jejich životě, v jejich práci, v nějakých morálních, etických normách. Myslim, že ne.

Radikála : A to neděláte ze zkušenosti negativní anebo prostě to tak máte ?

Jiří David : Ne, z přesvědčení. Protože jsem se snažil jaksi dostat do polohy vnímání toho studenta jako takovýho, zpětně jako bych já byl v jejich řadách tak mi vadilo. Takže se snažím se toho vyvarovat a myslím že se mi to zatím daří.

Radikála : Co Vás učitelování naučilo ?

Jiří David : Naučilo mě respektovat názory jiných (mladých) lidí bez zkušenosti, s veškerým entuziazmem, se kterým přichází a naučit se s nima zacházet a korigovat svoje přesvědčení, v tom, o čem jsem si myslel, že je v tu chvíli jediný možný, a to nemusí být pravda. To je to co mi tím permanentně přichází. Protože to není ukončený. Je to proces

Radikála : Já jsem slyšel takovou pomluvu na vás...

Jiří David : Jenom jednu jo ? hahahaha... :-)

Radikála : , že vykrádáte svoje studenty, přejímáte nějaký jejich nápady. Máte k tomu něco ?

Jiří David : To je opravdu výborný, to by se muselo nějakým způsobem opravdu doložit. Nejsem si toho opravdu vědom a asi by mi to vadilo, nejenom ve vztahu k mým studentům, nebo vadilo by mi to obecně. Moc projektů jsem byl nucen zrušit protože jsem narazil najednou při tý práci na to že už něco podobného někde vznikalo. Je to možná modernistickej přístup, ale nebaví mě dělat věci, který už někdo nějakým způsobem udělal. Jestli jsem někdy někoho vykrad, toho si opravdu nejsem vědomej.

Radikála : Spíš se tomu vědomě vyhýbáte až úzkostlivě.

Jiří David : Ano, to teda stoprocentně. Jako obecně , nejenom u studentů. No to je legrační.

Radikála : Ja konkrétně nevím, jak jste se aktivně pohyboval v zahraničí jako výtvarnej umělec.

Jiří David : Co to znamená, že jsem měl výstavy, účastnil se symposií ?
Já se zásadně vyhýbám tomu nomádskýmu způsobu života na stážích a symposiích.
To mě nebaví.

Radikála : Ale tu zahraniční scénu bedlivě sledujete.

Jiří David : Bedlivě se nedá říct, já zapomínám jména, ale samozřejmě sleduju to co se děje ve světě. Pokud se to ke mně nějakým způsobem dostane, jsem schopen to vstřebat.

Radikála : Už jste viděl díla letošního vítěze Turnerovy ceny ?

Jiří David : Osobně jsem to neviděl. Viděl jsem to jenom zprostředkovaně.

Radikála : Co tomu říkáte ?

Jiří David : Hm, docela mě to překvapilo, ten způsob ztvárnění, ten porcelán nebo ty keramický věci, tím že se pojednají nějakým tématem které je jakoby ve vzduchu, nějaký násilí nebo sex, tabu jako takový, tak mě překvapilo, že tohle může stačit. Ale neviděl jsem to opravdu ve skutečnosti. Takže to nemůžu posuzovat.

Radikála : A zatím z toho zprostředkovanýho zážitku můžete říct, že se Vám to spíš nelíbí ?

Jiří David : Ne to nemůžu říct, neodvážím se klasifikovat na základě jenom nějakých fotografií.

Radikála : Já jsem chtěl spíš nějakou emoci než nějakou klasifikaci.

Jiří David : Ne ne, emoce ta může přijít až v okamžiku kdy se s tím setkáte z očí do očí, ostatní zprostředkovaný informace jsou zkreslující a já se nechci podílet na tomhletom zkreslování.

Radikála : Co si myslíte o malbě dnes ?

Jiří David : Ja myslím, že pozice malby je daná jaksi silou svých argumentů, tzn. že jestliže se najde pro malbu dnes síla argumentů proč má mít takovou podobu jakou má a najde k tomu dost síly i mimo vlastní práci tzn. že najde i kritiky a kunsthistoriky a teoretiky, kteří dokážou zdůvodnit proč ta podoba malby je taková jaká je, tak to přehluší argumenty jiných lidí, kteří říkají že malba je dnes příliš konzervativní a mrtvá. Je to zase jenom v určitých periodách toho, co doba absorbuje, chce vygenerovat svou podobu, svůj otisk, takže pozice malby jenom kolísá v těchto periodách, může vyletět nahoru nečekaně, ale samozřejmě není možné si myslet, že je jedno v jaký podobě se ta malba objeví, to je absurdní, to nejde. Jako že si někdo myslí, že bude malovat obrazy prostě furt a že čeká že ta malba přijde, o tom to není, je to o tom, co ta malba sděluje, jaký má význam, jaký smysl.

Radikála : Takže jinými slovy, malba jako taková, sama o sobě, může stačit ?

Jiří David : Aby byla třeba vic reflektovaná v současnosti… myslím si, že ne. O fenoménu malby to prostě nejde takhle říct, vždycky je to samozřejmě ve významu toho, co se okolo ní děje a myslet si, že můžu naplácat barvy na plátno a čekat od toho že se něco stane, je nesmysl.

Radikála : Když jsme tady jeli výtahem, já jsem si všiml inzerátu, kterej nabízí výměnnou stáž na FaVU a pod tím je poznámka, od nějakýho studenta umprumky pravděpodobně, "Podmínkou je znalost hantecu".

Jiří David : To je samozřejmě recese, že jo, tak jako tadyhle ty šprajcy mezi akademií a umprumkou a mezi akademií a favu...

Radikála : Je to sranda...

Jiří David : Já si myslím, že se to nemůže brát tak vážně, je to takovej šprajc, kterej jenom může ty věci spíš vybudit do nějakýho přímějšího kontaktu. Já bych tomu nepřikládal sebemenší důležitost.

Radikála : K těm obrazům, které vystavujete teď v nové Galerii Brno ve Veselé ulici : prý to nemalujete sám.

Jiří David : No, vzhledem k tomu, že jsem chtěl zaujmout jinej postoj k mé vlastní práci, tak některé věci skutečně jsou udělaný....ten první vstup je můj. Zásadně, protože to souvisí s tím, co jsem říkal před tím. A potom mi v tom pomáhaj dělat jiný lidi. Ne u všech, ale u některých obrazů to tak bylo, a pak na závěr to koriguju ještě sam. Pokud si myslím, že bych to v tu chvíli měl udělat. Ale nevím přesně kam ta otázka směřuje.

--------------TROMBON------------

V Čechách je to samozřejmě další problém. Lidi maj pocit, že pokud to neděláte od začátku až do konce, že to je podvod.
Možná, že vás to učej taky na škole, to nevím.

Radikála : Ne. Tam se spíš děje to, že ta dílna je použivána, třeba Michal Gabriel....

Jiří David : No jasně, ale tady nešlo jen o řemeslo, i když taky samozřejmě, ale jde o to, že se člověk zbaví toho vstupu do té věci, protože v ten moment, kdy to uvidím udělaný poprvé, pomocí nějakých skic, počítač atd. tak do toho nechci zanášet, protože ten proces do toho zanáší další vstup, který mi odvádí pozornost trošku jinam a rozptyluje to ten první jasnej jednoznačnej vhled. Toho jsem se chtěl zbavit. Proto ty lidi.
To je jinej případ než ten Michal Gabriel, protože nějaká dílna může vytvářet věci jenom proto že na to nemá čas je množit. Třeba. Já když jsem teď viděl nějakej Salon nebo co to bylo v televizi, a tam Kvíčala povídal, že některý umělci nemaj čas dělat svoje věci, tak proto na nich pracujou jejich studenti. Možná to byl poukaz na Michala Gabriela, nevím. Na mě to asi neplatí, protože...

Radikála : Ostatně o Kvíčalovi se říká přesně tohleto.

Jiří David : Mně to nevadí. Já si myslím, že je mezi náma rozdíl v tom proč ty věci takhle vznikaj.

Radikála : Já jsem teď na FaVU slyšel přednášet sochaře Kočího, že pokud to umělec nedělá od začátku do konce, tak se ochuzuje ve smyslu vyspívání tím procesem a vy vlastně pracujete vědomě s tím, že…

Jiří David : V tomto případě. Protože, pokud bych to dělal celý život, tak by mě to asi neuspokojovalo.
Ale když jsem dělal krajiny, maloval jsem v plenéru, tak jsem chtěl na sobě aplikovat to, jestli je to vůbec možný a co to vlastně znamená. Jsou to vlastně neustále sondy do mého vědomí a s tím já pracuju. Tohle byla zrovna etapa, která zkoušela zase ten opak. Ale vedle toho vzniká...to je celý to neštěstí toho výkladu....vedle toho vzniká množství dalších věcí, který jdou souběžně s tím, a zase říkaj trošku něco jinýho, takže já myslím že je to spíš na energii jednotlivých lidí, jak jsou schopni si ty věci v sobe sesadit a uvědomit a s tím pracovat, je to o tom, co znamená original, dneska je to.......to je dlouhá debata.

Radikála : Pro koho píšete svoje texty ? Ono totiž, spousta lidí, kteří by na to intelektuálně měli, vysokoškolský studenti, si stěžujou na tu šroubovanost, na tu složitost, která je až schválně.

Jiří David : Ne, já nepíšu snad hermetický texty. To mě nebaví psát hermetický texty. Já jsem na tohle téma narazil svým posledním textem, který je zrovna v tom katalogu z té výstavy v Galerii Brno a tam šlo hlavně o to. Asi nejsem tak zdatnej, můžu se dopouštět šroubovanosti, to připouštím. Ale já jsem se chtěl zbavit metafor. Metafor, který se neustále používaj v textech, hlavně od umělců….

Děkujeme za rozhovor !

Zde je místo pro Vaše komentáře

V neděli 7.12. se v Londýně udílela Turnerova cena za umění. Dostal ji 43letý, poměrně neznámý, keramik a transvestita, v převleku si říkající Claire. Jmenuje se Grayson Perry a my mu přejeme 20 000 britských liber. :-)

Fakulta výtvarných umění v Brně bilancovala svých deset let a vsadila na zcela zaplněný Dům umění. 

Výsledkem je zklamání a otrávení na všech frontách. Vůbec se nečekalo příliš. Nečekalo se téměř nic, 

pouze menší či větší ostuda. FaVU totiž dlouhodobě obrůstá pavučina intitucionální skepse. 

Vtip, že se bude slavit 10. 000 let FaVU, proto náležel k poetickým skvostům mezi komentáři, 

jimiž výstavu posluchači častovali dřív, než začala. 

Kurátorka Tereza Petišková však vyvinula takové detektivní úsilí, aby zjistila, co na FaVU za to stálo a stojí, 

že navzdory všemu překvapilo, že nainstalovala tak průměrnou kolekci. Veteš a fragmentárnost namísto tvořivé síly :

nikdo nezjistí, zda to v současné době mohlo dopadnou lépe. Nejenže se na výstavě objevuje celá řada mimořádně 

nenápaditých projektů, ale jako by se kurátorka pokoušela uspokojit vedoucí úplně všech ateliérů, aby to nakonec stejně 

dopadlo jinak - na vernisáži nastoupí Peter Rónai a nasprejuje na zeď jednoslovný dotaz „Video?“. 

Ano, poukázal, že videa v hlavních sálech vidíme jen málo, ale to bychom asi neměli brát jako technologickou připomínku.

To by tam mohlo stát například „Bochník?“ a bylo by to stejně závažné: také chléb se nesčetněkrát stal nosičem uměleckého 

poselství. Mnohem více jde o zhrzenou spolukurátorskou ambici didaktického sprejera. Tedy o akt velmi hlubokého pádu 

z mrazivého předpeklí nudy do pekelné výhně trapnosti. Terezu Petiškovou si vedení školy vybralo jako kurátorku a 

podle toho ji mělo respektovat.

To, že podle výsledné expozice podlehla snad všem a všemu (až na to „video“, sakramente), je smutný obraz nesmělosti.

Zasloužilo by si to ustrnutí, kdyby dobírání nebylo konstruktivnější.

Paní Terezo Petišková, nyní si Vás dobírám, protože 10 let FaVU jste měla brát ostřeji.

Kdybych měl sestavit 10 let FaVU po svém, vyberu nejspíš 10 umělců a nechám si hlavou prohnat všechny ty výčitky,

jimiž by mě pedagogové i nezařazení zasypali. Ukazoval bych na nízký počet těch, kteří studiem FaVU dospěli k úrovni,

jíž se nestydí se okolím srovnat také jiní kurátoři, než ti školní (a zhusta to bývají vedoucí ateliéru sami),

nebo bych se dopustil ještě ošidnější drzosti a představil bych ty, jež přijdou zásadní pouze mně - proti všem výstavním 

zvykům. Vyslechl bych si obvyklé výtky z manipulace skutečnosti, ale mou hru by snad obhájil Alfred Kubin.

V jednom těžkém životním údobí totiž nevystavoval a o výstavách napsal: „k čemu tak směšné konání.“

A jestliže si takového chování pečlivě hledíme, měli bychom řádně ukazovat, že si na hlavu nasazujeme barevnou hučku 

s rolničkami. Takhle to vypadá, že se Vám ji pokusilo nasadit tisíc jiných a Vy jste si to nechala líbit. 

Nebo se Vám všechna ta školní dílka zamlouvají ?

10 nynějších studentů či absolventů by možná ukázalo, že FaVU něco přidala do polévky vizuálních umění a experimentů,

několikrát více výtvarníků z FaVU pak v Domě umění ukázalo následující: 

- že se na FaVU bojuje s průměrem stejně jako leckde jinde

- že i dobré se dá zatratit, když se nevyřkne plnohodnotně (re-interpretace konceptuálního myšlení totiž mizí, 
  
  když se alespoň náznakem

  nedozvíme, v jakých hranicích se původně pohybovalo)

- že FaVU má svou strukturu, jenže v jejím rámci nelze dojít na  zřejmější diskusi, která by popohnala přirozenou a 

  průběžnou restrukturalizaci instituce. 

Založení ateliéru je na FaVU velmi bolestný proces, ale dojde - li k němu, už se nikomu nechce po pár letech pozorovat, 

že se priority posluchačů mění a že ty ateliéry, jež byly nesmírně důležité před lety, začaly postrádat opodstatnění. 

Perspektiva studentů by měla zůstat nadřazena perspektivě vyučujících, ale to už je nejspíš příliš odvážná myšlenka 

ve chvíli, kdy vysoké umělecké školy - v Čechách a na Moravě obecně - působí jako trvalé záchytné stanice pro sociálně 

zbídačené výtvarníky (profesí víc než povoláním).
  
Výstava k dekádě FaVU mohla otevřít problémy kamenící fakulty a nakonec to i učinila.

Jenže jaksi nepřímo a nezáměrně ve chvíli, kdy se měla jen reprezentovat jako svobodomyslná a sebereflektující se firma.

 

Jiří Ptáček ml.

Jiří Ptáček ml., Dopis Petrovi B.

Kluci, vy jste se pohádali. Ale Petře, musím být nejosobnější, protože tvé srdce nejenže je, ale připomíná šroub - a sebezapomínání se ti nedaří, jak bys rád. Jinak bys přeci, oděný v podobné soupravě jako stárnoucí Uma, nesekal s takovou chutí do svých mladších kamarádů za jejich Pevnou Víru. Z nihilismu se obviňujete jako mechoví kmeti nad špatným rumem. Kromě decentně ostražitého Zbyňka, tentokrát nudného od střev až k pleti, jste rozžhavení, ať již upozorňujete na poslání či neposlání. Ty i Jan jste přísnější, než to, co jste zformulovali. Jste obětmi svých asketických sofismat. To platí i na tebe, Petře, neboť tvá malířská rozhoupanost se v tvých ústech mění na lineární systém - ve podstatě stejně nezachytitelný jako turbuletní proud dějinných a vztahových konsensů a stejně nepřenosný a nezajistitelný. V okamžiku uzavření tvého tvoření ti opravdu obraz vypadává z rukou a podléhá nepřehledné mase dílčích konsensů. Lepidlo na mucholapce sice zaschne, ale proto už také nepřilepí další mušku tvých požadavků. Nebo znáš tu globální estetickou úmluvu? Jestli se někdy zdá, že byla ustanovena, povšimni si i mezi Janovými a Zbyňkovými řádky, že ji současně podrývá nuda. Ani jeden nemá žádného východiska, na různé úrovni se projevují jenom jako stejně křiklavý rub věcí, o nichž s nimi mluvíš. Ale ta jejich základní nuda, ta je důležitá. jejich nuda paradoxně podryje i konsensus nudy jako takové, s nímž se někdy oháníš ty, když se snažíš být zábavný. Dvě nudy v jednom kýblu, to je stejně neutralizační jako dvě radosti v jednom kýblu. Pochvalu si u mě zasloužilo, jak probíráš alespoň některé úmluvy, které jsme si tady stihli vymyslet a pro jistotu zasít například do ornice vzdělávacích institucí. To české a modernistické kódování, ten zvyk, že barevné je veselé, to, jak se oddáváš galeriím a panelákovým pokojům... I já se po těchto cestách rád procházím a s náladou střevlíka je podporuji vlastním piskotem... A miluji, jak se omezuješ na nynější čas, protože to je "třetí oko" víc než spílání minulosti nebo očekávání od budoucnosti (a s těmito slovy si lze ještě zahrát, že?). Hlavně si nehraj na prázdnotu a na "nemám, co říct" a neukazuj současně svůj kulturní lampas i sborku a rozborku. To, že nevíme, k čemu dalšímu by nám to mělo sloužit, by bohatě stačilo. Nejsi chátra, jsi rozený nebeský šperk, ke kterému vzhlížím. Ale procvičme tvou sehranou choreografii záklonu, a vyšleme kulku neviditelnou, nadčíselnou a suprakvarkovou. Prokaž mi svou vůlí, že odbyté malování se prokáže jako kvalita. Sám myslím, že se může zavěsit jedině na oba protilehlé háky. A v tom tkví i má poslední pochvala: dlouhá práce a mírná úleva v tom, jak si náměty přehazuješ z obrazu do obrazu, malířská iluzivnost v nadhledu laciných mechanických efektů. A vlastně nechci být ani duální, jenom vám chci ukázat jeden prst, aby jste si představili ruku, všechno se rozbíhá a rozostřuje a ta podvojnost odráží sama sebe v nesčetným a všemožně nakloněných zrcadlech. Jsou to velkorysé obrazy s kódy, které se klíčují a rozpínají. A jak se plní, ukazují také na v rozpínání obsaženou dutost. Jenom takové umění má smysl a prozkoumávání neprozkoumaných teritorií bych s tím nespojoval - neběžíme na Kolombusiádě. Kunsthistoriků bych se zastal. Bylo by zlé, považovat je za vůči pohledům netečné sběratele strategií. Znám jich tomu tolik, že si u nich všimám už jenom toho, zda jsou "zahledění". A někteří jsou spanilými milenci "obrazů". Do nich upadám jako do studny, protože i oni jsou schopni chvilkového zapomnění a návratu. Těším se, až se uvidíme. Stýská se mi. Jirka

Tento dopis je reakcí na komentáře

Starší    Novější     Nejnovější

© Copyright Radikála 2003