Čas je podivnost, záhada. Na sklonku dne jdu spát a za chviličku
vstávám do nového, jež rovněž nemá dlouhého trvání. Život plyne jen jedním směrem.
Vrátit se nemožno a i kdyby snad vzpomínkami na minulost - nelze ji změnit.
Minulost minula nás... Před chvíli jsem byl malý hošík, najednou jsem dospělý
a zanedlouho začnu stárnout a po čtyřicítce to prý uhání jako vítr. Je to jako
stavba vysoké věže - následující se vždy staví na minulém a jednou to celé stejně
tragicky a definitivně spadne. Jean Francois Lyotard v eseji o Barnettu Newmanovi
píše : "Delight, toto negativní potěšení, které kontradiktorickým, téměř neurotickým
způsobem charakterizuje pocit vznešeného, pochází ze zadržení bolesti. Tuto
hrozbu, kterou v sobě obsahují určité "předměty", určité situace a která napadá
i naši snahu zachovat sebe sama, Burke nazývá hrůzou, terror : temnoty, samota,
mlčení, přibližování smrti mohou působit hrůzu, protože dávají na vědomí, že
pohled, druhý, řeč, život brzy již nebudou. Zakoušíme možnost, že záhy již nebude
nastávání. Vznešené spočívá v tom, že ze samého středu této hrozící nicoty přesto
něco nastane, že přesto něco "přichází" a dá na vědomí, že neskončilo vše."
Tato slova velmi přesně vystihují mé základní motivace. Připomínají mi též když
jsem jako dítě probrečel celé noci z hrůzy, že mi jednoho dne zemřou rodiče.
Když jsem si protrpěl nejhorší napsal jsem v devíti letech báseň Osud : "Osud
je před námi a souká se námi dozadu do minulosti Přede ho budoucnost a různé
překážky nám nastavuje Kam jdeme ? To nevím, ale konec naší cesty je v neprosunutelné
překážce - smrti Jdeme a spíme, kdy se probudíme ?" Plynutí času je jedna z
naprosto zásadních otázek vůbec, kterou prokazatelně řešili filosofové ještě
před Aristotelem a člověk se časností a vidinou své konečnosti zabývá odedávna.
Přelom v lidském poznání času znamená samozřejmě Einsteinova teorie relativity,
fyzika po Einsteinovi a zejména kvantová mechanika nastoluje zcela bizarní vidění
světa. Tuto oblast jsem se zájmem okrajově nahlédl. Zajímají mě především autoři,
u kterých se moderní fyzika potkává s filosofií. Ve sféře do které ostřím svůj
zájem o plynutí času je ale např. problém hypostaze lidského etalonu více méně
irelevantní, neboť se nezabývám ničím jiným než podstatně lidským. Směr - šipka
času je pro člověka coby komplexní a tedy vyvíjející se, stárnoucí a umírající
strukturu podstatný, resp. je podstatný sled událostí klíčových nebo tvořících
lidský život. Nietzschovský mýtus věčného návratu, jakož i teorie o sukovitosti
času, duchovních možnostech zastavení času či jeho zpětného chodu jsou stejně
tak irelevantní. Ireverzibilita a jednosměrnost plynutí času je totiž pro člověka
jediná zřetelná, přesněji řečeno já osobně nejsem s to tvrdit, že jsem zažil
kdy něco jiného, když opomenu okamžiky pochybností při zážitcích deja-vous.
Na druhou stranu je mi svým způsobem blízká myšlenka, že vůbec netušíme, jak
čas ve skutečnosti plyne, (někdy takový pocit mám) moje bakalářská práce je
rozpracování mé vize o lidském čase, je to lidská vize času, ať už je ten iluzorním
výtvorem lidské mysli nebo neměnnou skutečností. Původním plánem bylo ztvárnit
všechny zásadní vize mého světonázoru, koncept však vyzníval ve své všezahrnující
šíři povrchností a rovněž jsem si uvědomil, že toto téma v sobě obsahuje všechna
zbývající, ať už bezjáství člověka či smrt. Šlo mi v zásadě o zachycení idey
plynutí času se vším, co to znamená pro člověka a jeho život. Životní retrospektiva,
uvědomění si : "Já jsem, žiju !" Nejedná se o konkrétní záznam, nadřadil jsem
absolutní abstraktní ideu jedinečnému sledu konkrétních jevů. Těžiště práce
představují čtyři plátna o rozměrech 90 x 180 cm. Tento tvar vznikl náhodným
přiložením dvou skic vedle sebe, ale má své opodstatnění - jsou to dva absolutní
útvary - čtverce, jeho podélnost je časové ose vlastní. Mohly by být i větší,
ale zamlouvala se mi určitá stísněnost související s představou konečnosti a
nedostatku času. V rozporu s horizontalitou formátu jsou svislé pruhy, které
představují události našich dnů, kardinální body, které poznamenávají a zásadně
ovlivňují celé další prožívání. Když jsem si dodatečně uvědomil jejich podobnost
s Newmanovými "zipy", zrodil se hlubší zájem o dílo tohoto amerického umělce.
Druhý a třetí obraz z ústřední série označuji jako "vodní obrazy", výslednou
podobu jim totiž dala voda, kterou jsem na ně ústy nastříkal. Rád bych někdy
počkal na déšť. Prakticky všechny malby jsou černobílé a to z mnoha důvodů.
Chtěl jsem především podtrhnout zájem o obsah, zdálo se mi, že každý barevný
vjem by rušil závažnost kontemplace o tématu i meditaci samu. A v neposlední
řadě mi šlo o zachování původní vize. Vznikly tak v určitém smyslu "ošklivé
obrazy", popírající tak trochu hodnotu umění jako obchodního artiklu v jeho
prioritě výsledku před procesem. Nakonec se jedná i o testování hranic zjištění
z předchozích projektů, že totiž mysl je schopná označit něco za dobré a něco
za špatné na základě svých vlastních kritérií, což je de facto svévole. I v
takto omezeném rejstříku formy existují silné emoce, jistě jde o odlišnou hladinu
a vzruch je jemnější - avšak ! Avšak ! Skicy, ať velké či malé jsou podstatně
živější, což je dáno tím, že byly vlastně zkoušením, testováním, hrou. Zato
plátna jsou minimalističtější, koncept se vyostřuje a vybrušuje, byly pracnější.
Soubor doplňuje dětská Kresba k citované básni Osud, zaadjustovaný Artefakt
a Ready made - kus lina nalezený na silnici. Velmi zajímavým shledávám fenomén
stopy - viditelná je na obraze vlastně stopa po štětci, záznam jeho striktně
jednosměrného pohybu v prostoru - čase, neředěná barva ulpívá na nerovnosti
povrchu podobně jako lidé a jejich činy zanechávají své stopy v reálném světě.
Všechny obrazy jsou vlastně takovými stopami, ne však v takto čistě artikulované
podobě. Mimo Newmana jsem z ohromného množství relevantních umělců reflektoval
ještě dílo Gerharda Richtera a George Matthieu. Jsem si vědom i jasné souvislosti
s existencialismem informelu. Díky této práci jsem měl možnost uvědomit si množství
různých aspektů života kupř. melodie vs. tón, vyvstalo mnoho výtvarných problémů,
např. ilustrativnost v abstrakci atd. Stalo se mi však, že při samotné práci
o tématu vůbec nepřemýšlím, nejsem si vědom symbolického či obrazového významu
barvy na textuře plátna, jde o čistou práci a vlastně v podstatě živé prožívání
plynutí času, NEVÍM NIC. Dostal jsem se do stavu, kdy jen dělám a o ničem nic
nevím. Plynutí času během práce ilustrují jedny, dvoje, troje barvou pocákané
ponožky při malování obrazu na podlaze, obdobný počet hromádek popela z cigaret
oponenta, které zůstaly ležet na zemi po konzultaci, vlakové jízdenky absolvovaných
cest s vytištěnými uplynulými daty. Barnett Newman napsal, že jeho dílo, správně
pochopeno, by mohlo představovat nástroj sociálního dobra, stejně tak bych byl
rád já, kdyby moje obrazy způsobily přijetí bolesti z plynutí času, aby ťaly
do živého, aby divák tento problém dále neodsouval a netrpěl dále iluzí dosahování,
aby byly nástrojem dobra duševního... 23. května jsem při čekání spontánně zažil
podivný stav - naprostý klid, nicnechtění, neúnava, ale čistý spánek - vypnutý
mozek. Zdálo se, že i ta bezčasovost by se stala strašidelnou, útrpnou a bolavou...
Plynutí času je vlastně požehnání. I smrt !
V Brně, 15.6.2003
