Jmenuji se Jan Karpíšek, po pěti semestrech na malbě studuji od února v atelieru performance, jsem ve třetím ročníku, naplňuji ale atelierový program od začátku. Na klauzurní zadání autoportrét jsem namaloval těchto 231 autoportrétů, v sedě na zemi, tuší a štětcem s dlouhými vlákny, nepodepíraje si při tom ani loket ani zápěstí, bez vizování či poměřování. Formálně se tedy může říci, že jsem použil tradiční techniku kaligrafie. Rozhodnutí započít tuto disciplínu, předcházela studijní série kreseb tužkou, tuhou a první pokusy tuší. Formát přibližně 20x15 cm vznikl náhodným opakovaným překládáním na polovinu z archu, ořízlého podle jedné dřevěné desky stojící v atelieru. Je malý, abych mohl mnohokrát řešit celý obraz, mnoho dělat a aby to tolik nepřekáželo ve výsledku. Při velmi malé materiálové náročnosti a minimalistickém pojetí v médiu protikladu světla a tmy, bílé a černé, bez jakékoli efektní okázalosti jsem se chtěl soustředit výhradně na poctivou práci samu o sobě v meditativní čistotě jako výrazu posvátna. Úkolem od pedagoga bylo soustavně, disciplinovaně a pilně pracovat. Mou zkušenosti byla spíše srážka se zlenivělostí, nesoustředěností a svýma velkýma očima. Souhlasil jsem s nelehkou technikou - asi právě proto, že kreslíř nejsem nijak vynikající a sledoval tak s přirozeným údivem, jak se vlákna štětce chovají na papíře svým vlastním způsobem, ne zcela v souladu s mými pohyby a jak se již položená skutečná čerň tuše nedá nijak dále modifikovat, když je v rozporu s mou vůlí vedenou vidu stínícími představami i v rozporu s realitou pozorovanou v zrcadle. Pozoroval jsem často, jak mi na papíře vzniká něco jiného než co si myslím, že tam vzniká, pozoroval jsem, jak se má mysl obrací k budoucím výsledkům, ke klausurní komisi, jak je neposedná, snivá a zlobivá. Opakovaně ji to činilo rozrušenou a nevrlou, nepoužívaje hudbu či jiné cizorodé podněty, pracoval jsem ale dál a hleděl na svou nedokonalost a mnohostrannou neschopnost spolu s díváním se na malující štětec. I když některé portréty jsou mi podobné, mnoho jich ma živý výraz nebo je jinak zajímavých, což mi dodávalo částečné radosti a povzbuzení, snaha o ponoření se do čisté práce se mi podařila možná jen u několika exemplářů a to není úplně jasné u kterých. Vedle těchto zážitků a poučení pro autora vznikla myslím pracnou instalací silně vizuálně působivá plocha. V ní coby v celku může divák nahlédnout různé skoky, jednotlivé dny či náladové periody, přičemž já byl při práci vždy přítomen jen v jednotlivém listu. Pro diváka je zábavné nacházet v neselektovaných výtvorech směšné obličeje, zvířátka a podivnosti, hrát hry, soustředit se na jediný z nich v organické síti okolí a podobně. Za jeden z hlavních přínosu své práce považuji poznatek, že mysl je vždy schopná něco označit za dobré na základě svých vlastních kriterií, vždy je schopna pojmout některý obrázek za dobrý nebo za špatný a tímto dojít uspokojení. Vždy je schopna přijmout, akceptovat určité nedokonalé formy, aby k tomuto uspokojení s dobrým výsledkem došla a na druhé straně za tím samým účelem odmítat formy jiné. Fakt této svévolné tvorby kategorií uspokojivé - znepokojivé odvádí od skutečnosti prosté škatulek, odvádí od soustředěného zobrazování a pravdivého vidění.

Brno, květen 2002

Domů     Starší obrazy     Obrazy     CV     Komentáře     Kontakt