Necelý týden předtím měla v sále onkologie na Žlutém kopci vernisáž skupina Grácie
Flyer ženské skupiny, kde exceluje MLŠ, jsme Vám představili
Milan Kunc v Domě Umění: Zlatý věk, výběr 1968-2007
Vernisáž barevně i námětově výrazných a nespoutaných "závažných jásavostí" se v Brně konala 11. září 2007
Martin Mainer v Mánesu a Otto Placht v Domě Pánů z Kunštátu
Dvě výstavy velkých malířů následovaly den po sobě ve dvou největších městech ČR
Prof. Martin Mainer (1959) si dva roky před svými padesátinami střihl retrospektivu na břehu Vltavy. Výstavu nazval Klam tká klam, klid tká klid.
Řekněte si to pětkrát bez přeřeknutí. ;) (Pozvánka, tisková zpráva.)
V Mánesu nainstaloval s pomocí svých blízkých přátel Alfreda Symůnka, Martina Šťávy a Samuela Pauča
velkorysý průřez svojí malířskou tvorbou. A že je na co se koukat! Martin Mainer dostal Cenu Jindřicha Chalupeckého v době, kdy jí byli oceňováni mistři jako Kokolia nebo Skála. Někdy se sice může zdát, že si příliš hledí efektu, ale pořád jde o virtuózního malíře, který má co říct a rád si hraje. Ach! :)
Vernisáž proběhla v pondělí 4.6.2007 a jako hudební doprovod se ve spodních prostorách představily dvě hudební seskupení Uteč! a Papírové panenky, ve kterých figuruje Mainerova dcera Marie.
Ve druhé kapele s ní hraje další potomek významné umělecké krve Fábina Mertová (dcera Margity Titlové a Vladimíra Merty). Jejich hudba zněla chvílemi jako starý dobrý Dybbuk, samozřejmě trochu víc emo a uřvanější,
ale každopádně jim to na sedmnáctileté princezny z hlavního města šlapalo velice slušně. Martinovi vyšla k výstavě pěkná monografie. 400 reprodukcí. Na místě za 900,- Kč, ale na Kosmas.cz si ji můžete objednat za 720,- Kč.
3gp videoklipy
Den po vernisáži v galerii Mánes se konalo otevření výstavy Mainerova celoživotního kamaráda a spolužáka, Otto Plachta.
A sice v brněnském Domě Pánů z Kunštátu. Placht je známý tím, že odjel před lety do džungle v Peru, kde našel svoji ženu a nejedno tajemství lidského nitra a vesmíru.
Jeho obrazy jsou živější a divočejší, ač on sám působí zase o poznání klidněji. Maluje také UV aktivními barvami, také v Brně se na konci výstavy nacházel zatemněný kabinet se třemi zářícími plátny nasvícenými UV lampami.
Jeho plachty malované přírodními pigmenty jsou úžasné! Ovšem nejvíce udivující je, že jádro této výstavy tvoří obrazy z posledních dvou let, taková energie je obdivuhodná.
Obě výstavy patří k nejvýznamnějším letošním událostem na české výtvarné scéně.
Výstava v Galerii Art Factory (8.2.2007 - 12.3.2007) Více na KdyKde...
Adam Rybka, Adam Stanko, Barbora Maštrlová, Barbora Krejčířová, Daniel Paul, Denisa Hřičišťová, Diana Winklerová, Erika Kohoutová, Helena Sequensová, Jakub Přecechtěl, Jiří Merčák, Markéta Poislová, Petra Vlachynská, Petr Bařinka, Stanislav Müller, Veronika Neumanová, Zuzana Čížková
Kurt Gebauer, Ivana Junková, Jan Novotný, Klára Bémová, Marie Hladíková, Svatava Freyová, Zdeněk Ruffer, Zorka Krejčí
Ostravou jsem poprvý projížděl cestou do Polska v říjnu 1999. Už tenkrát si říkal, co to je za divný město. Viděl ji jen z kolejí. Bylo to město, kudy projížděl.
Fyzicky poprvé byl na chvíli v Ostravě v říjnu 2000. Absolutně první turistické dojmy jsou samozřejmě z divného nádraží, social retro, továrny, bývají občas i plameny a smrádek při inverzi (ty neviděl a necítil, až později). Zdá se mi to teď skoro jako vzpomínka z dětství, protože je naprosto idealizovaná prvním dojmem, krátkým, sotva hodinu trvajícím. Jel jsem do Opavy, při zpáteční cestě si udělal čas na další spoj, zajel se podívat do centra. Pamatuju si, že z Karolíny, co je dneska jak stadion velkej plac se zářivou budoucností s investorem, se tenkrát odvážely haldy a já se divil, co to je za marast v centru. Nejdál jsem dojel na Náměstí republiky, viděl předtím i ten známý (Gočárův?sakra) Dům umění. Hlavní náměstí bylo tenkrát skoro romantické, potkal nějaké místní a ptal se, kde je to centrum. Od náměstí jsem došel k Ostravici, která se mi líbila (líbí se mi i teď).
Ve skutečnosti se už všechno zlepšilo. Jako město, těžba, spad, kultura apod.
Geografický popis
Než jsem odjížděl sem učit, měl jsem příjemně romantickou představu. Ostrava se dostává navrch, Ostrava žije, v Ostravě se to hejbe, Ostrava má potenciál (sakra, tohle je i heslo komunálních voleb). A myslim, že to tak je, opravdu. Ale je to naprosté specifikum. Většina lidí tu ani nikdy nebyla. Je to na konci republiky. Rozlezlý kraj, poddolováno, Moravská brána, Ostravská pánev, blízkost Polska. Směrem na jih Beskydy, které jdou občas nádherně vidět i z paneláku, z věže radnice nebo z mostu Svinova, je to jako město pod horama, Lysá, Smrk, Kněhyně, je tam nádherně…
Samozřejmě jsem si hnedka koupil mapu, všecko si vysnil. Předminulý léto, doma bylo Nohavicovo CD a na něm „Ostravo, Ostravo, město mezi městy, hořké moje štěstí… pánbu rozdal jiným městu šecku krásu…“ a na tebe se nějak nevybylo, že?
Industriál
Ostravský idustriál je unikum. Panoráma s Vítkovicema (Ostravské hradčany) a Novou hutí je originál. Uhlí je všude, kopete do něj při procházce na zalesněnou haldu, smrádek a doutnání, rozhled do inverzní krajiny (v zimě, to se tu ani nedrží sníh). Vítkovicema asi stále ještě projíždí k ránu vlaky s rozžhavenými kusy železa, takže tramvaj musí zastavit a vy zíráte na ten dadaistický kolos (neviděl jsem to, jen slyšel. Ale je tu spousta věcí, které vám ukážou, že rudé srdce republiky ještě neutichlo). Vítkovice koupil nějaký ind. Nedávno jima projížděl, chvílema to bylo jak ze Stalkera. Pohled do kolejiště a dlouhé perspektivy trubek v podzimním světle. Pro foťáky a zcitlivělý snivce jak dělaný (možná jen do určité míry?)
Autor je středoškolským učitelem v Ostravě
Rozhovor o výstavě Vladimíra Havlíka v brněnském Domě Umění
S Pavlem Magdou Pražákem via ICQ, 26.10.2006
Radikála: ja o tobe pavle vim, ze ses byl podivat na vystave vladimira havlika v dome umeni. jak se ti vystava libila?
MalejMourek: Jo, byl jsem tam, covece, byl to hukot. Ten den bylo v moravske metropoli 5 vernisazi a vsude se podavalo vino. Krest Havlikova katalogu byla toho vecera moje ctvrta stanice.
Radikála: Jak dlouho jsi tam byl?
MalejMourek: Byl jsem tam tak dlouho, dokud konverzace nezacala vaznout, kamo. Pak jsem se vytratil jak para nad hrncem.
Radikála: Mel tam Vladimir jen obrazy?
MalejMourek: Ano, pane reportere, mel tam hlavne obrazy. Ale taky nejaky starsi fotecky z akci. Me se hodne libej ty jeho barevny prijemny nafukovaci bublinky (pudorysy baroknich staveb?), zvlast kdyz je jich vic pohromade na velke stene, tak to tak prijemne vibruje. Klidne bych si dal jeden dva doma nad kredenc. Ty jeho posledni veci se mi ale vizualne moc nelibej, ani jim moc nerozumim
MalejMourek: Jsou to takovy smouhovity rozmazany plochy a na tom takovy pravouhly geometricky vypraskany duhovy okna. To me teda neba, kamo.
Radikála: Cim bys rekl to je zpusobene, ze jeho posledni veci se zdaji byt ponure?
MalejMourek: Ony jsou ponure? Aha, no tak vidis to, no. To teda ale nevim. Mozna uz delsi dobu nikdo Vladimirovi nerekl, ze se mu jeho obrazy libi, tak zkusil delat neco jineho. A nebo to ma nejaky pribeh, o kterem jsem neslysel a tudiz mu nerozumim. No ale ja preci celkove malbe nerozumim
MalejMourek: Kdyz jsi zacal delat smouhovaty obrazy ty, taky jsem ti prece rikal ze je to fuj fuj, jenze ty ses nedal, mels v tom svoji filosofii, ktera vizualni dojem malby prevysovala.
Radikála: Nepripadaji ti ty obrazy ponure? ja mam nevyhodu ze jsem je nevidel, bohuzel jsem se na vystavu nedostal.
Radikála: Rikas, ze tam prosvita duha?
MalejMourek: Ne, duha tam neprosvita, ta tam zaclani a je hranata, jeji barvy jsou kriklave.
Radikála: Takze na tebe pusobi jak?
MalejMourek: Ty jo, co do me furt rejes? Nechci se o tech obrazech bavit, nebavi me. Me vzdycky bavily ty happeningy z minulyho stoleti.
Radikála: ok ok :-) a fotky z tech happeningu tam byly vystavene?
MalejMourek: jo, kamo, pekne zaramovane. Cela takova jedna mistnustka tam byla, proste vzorna instalacka. Jenze kdo si nekoupil katalog, tak o hodne prisel, protoze tam jsou zaznamy akci, ke kterym ani zadna fotodokumentace neexistuje. A takovej katalog, to nejni zadna legrace, to stoji nekolik stovek! Ja jsem si ale jeden exemplar podvratnym zpusobem vyzebral, cimz jsem sice znechutil chudaka Horacka, ale za to poctenicko to stalo
MalejMourek: Kdyz jsem si o par dni pozdeji procital textove zaznamy akci z osumdesatych let v jedne brnenske kavarne, dostal jsem dokonce i chut k tanci se samotnym Vladimirem. Tolik toho je v tech zaznamech zakodovano.
Radikála: Muzes priblizit nejaky happening ktery se te opravdu dotknul?
MalejMourek: To nevim jestli muzu takhle neco vybirat. Na me ty akce pusobi jako verse, ktere dohromady tvori pekny kousek poesie. Tezko z toho pacit jednotliva slova. Hlavne jsem mel vzdycky pocit, ze se poesie land-artovych akci dotyka neceho univerzalniho, k cemu se tezko da prisoudit nejake autorstvi. Je to tajemstvi prirody a stvoreni, ke kteremu je nekdo citlivejsi a ma tu schopnost toto tajemstvi pozdvihovat a sirit mezi sve pratele (publikum?)
MalejMourek: Nedavno jsem se setkal se skupinkou asi triceti mladych lidi, studentu, ktere zajimalo co to znamena "land-art". Pokusil jsem se jim to nejak jednoduse priblizit a v parku na Spilberku jsme pak spolecne staveli jakousi mandalu (hrad) ze vseho co se kolem povalovalo. Byl jsem prekvapeny, kolik zvlastnich "nahodnych" detailu se behem toho vecera v premysleni a hre tech lidi objevilo, detailu, ktere jakoby citovaly nekolik land-artovych akci z 80-tych let.
Najednou jsem si vsiml, ze nekdo zapichnul do "mandaly" cedulku s dopisem nahodnemu nalezci, jedna slecna se sverila ostatnim se svym napadem nekde ve meste odkryt na par mistech dlazebni kostky a misto nich vysadit jablone. Pri soumraku jsme pozorovali blikajici svetylka horicich svicek, jak ozaruji spolecne upraveny kousicek krajiny, jakoby ta svetylka plula po jakesi rece casu, ktery jsme spolecne sdileli v jednom okamziku.
Kdyz jsem si ve Vladimirove katalogu cetl o jednom z jeho happeningu, pri kterem poustel se svymi prately svetylka po rece, zive jsem si take vybavil reku Gangu v Indii, po ktere hinduiste posilaji tisice svetylek jako modlitby pro stesti svych rodin a nejblizsich.
Radikála: kdo tu vystavu uvadel? jen horacek?
MalejMourek: Neprisel jsem vcas.
Radikála: a povidal sis pak s vladimirem?
MalejMourek: jo, povidal. Nalada tam byla vcelku vesela, alespon z meho uhlu pohledu.
Radikála: a tak vladimir uci v olomouci?
MalejMourek: jojo.
Radikála: a libi se mu tam? co presne uci? malbu?
MalejMourek: kamo, ja nevim jak se to presne jmenuje to co tam dela. Najdes to mozna na internetu pod olomouckou univerzitou. Ja jsem se o tom s Vladimirem nebavil.
Radikála: a bavili jste se o jeho pusobeni v americe?
MalejMourek: coze? Na me vzdycky Vladimir pusobil prijemne a vesele. Nevim jak by na me pusobil v americe, nenapadlo me o tom premyslet.
Radikála: takze nevis ze tam byl a co tam delal
MalejMourek: ne, to mi zatajil.
MalejMourek: (to uz je konec rozhovoru?)
Radikála: nevim. mam tady furt nejakej hnuj na prehazovani..
Vernisáž výstavy Malířského sympozia III a výstavy Tameraf
18.00 a 19.00 dne 17. srpna 2006, hl.m. Radikály (7:-P)
Malířské sympozium III se konalo ve Wannieck Gallery a výsledky byly vystaveny v Galerii Brno (Veselá 14).
Výstavu Tameraf (rom. "zemři, zdechni, chcípni") v Eskortu (Orlí 5) mají na svědomí Anežka Hošková a Laďa Gažiová.
Zatím jen fotky, budu přemýšlet, jak chytře napsat, že se mi to moc nelíbilo. Až na výjimky: 1) Srdce Věrky Kotlárové a
2) opravdické munchovské ejakulace Lojzy Stratila (až na ten "koncept" čuráci vedle čuráků s tou fotkou chlapecké kapely vedle maleb). 3) Nic proti Kolouchovi Oldovi.
Důležité upozornění: kurátor výstavy prof. Václav Stratil bude žít v galerii Brno během celého konání výstavy. (Běžte ho trochu povzbudit.)
ART & POUND 2006
29.7.- 9. 9. 2006 Kosmoukovský rybník mezi Klenovou a Týncem (okr. Klatovy)
kurátoři: Andrea Štekrová, Marcel Fišer
29. července proběhla na Kosmoukovském rybníce mezi Klenovou a Týncem vernisáž vodních instalací projektu Art&Pound, součásti Artfestu, pořádaného v letním období galerií Klatovy- Klenová. Podnět k instalaci vodních objektů dali Marcel Fišer (ředitel galerie) a Andrea Štekrová, (absolventka sochařství na brněnské FAVU). Výběr účastníků probíhal v sochařských ateliérech v České republice i zahraničí, finálně se však výstavy zúčastnili převážně čeští výtvarníci- Kateřina Braunová, Martin Janda, Jan Krtička, Libor Novotný, Richard Pešek, Michaela Petrů, Markéta Prášková, Markéta Varádiová a jeden slovenský účastník- Štefan Papčo.
Jan Krtička představil projekt do dna rybníka zapuštěných tyčí, skrze jejichž mizení a opětné vynořování demonstroval kolísání výšky hladiny. Tyče byly zasazeny napříč užší částí rybníka a vizuálně působily jako pozůstatky vodních staveb, či zmizelá obydlí v přehradních jezerech, která lze při poklesu hladiny vody zahlédnout.
Otázku zda-li ryba může toužit po poznání a zkoumání člověka si položila Markéta Varádiová při vytváření oboustranných periskopů, které byly umístěny při břehu rybníka. Návštěvníkovi nabízely tři varianty pohledu na podvodní svět- čirým sklem, sklem zvětšovacím a barevným filtrem.
Plovoucí objekt Michaely Petrů „Barvy vody“- barevné míčky na stolní tenis, ohraničené obrazovým rámem- představoval hru barev vodní hladiny nejen po stránce koloristické, nýbrž i svou interaktivností. Neklidná hladina rybníka měnila polohu míčků a tím i barevnou spektrum obrazu.
Na úrovni hladiny, lehce ponořeny byly umístěny plastikové leknínové květy Markéty Práškové, připomínajíce obraz strnulé krásy a odhalující pouze onu zjevnou část vodní rostliny, vybízející ke zkoumání kořenů.
Pod vodní hladinou byl instalován fotoprint Kateřiny Braunové - fotografie k hladině jako k zrcadlu se sklánějící autorky. Divákovi tak vodní prostor vydal moment, který nesl v paměti podobně jako kdysi podobiznu Narcisovu.
Pod vodní hladinou byly umístěny i záchranné kruhy Martina Jandy, Které však díky svému ponoru působily znepokojujícím dojmem, jež zpochybňoval jejich záchranné poslání, vidinu budoucnosti tonoucího.
Štefan Papčo, student VŠVU v Bratislavě se inspiroval jedinečným horolezeckým zážitkem v Galérii Ganku ve Vysokých Tatrách. Trojrozměrná kresba plovoucí na Kosmoukovském rybníce, složená z horolezeckých značek evokovala směr a způsob jeho postupu při zlézání nejnáročnější tatranské stěny vlastní cestou. Svojí „mapu zážitků“ se rozhodl přenést do odlišného prostředí a tím zakoušet její funkčnost v nových kontextech.
Libor Novotný se představil plovoucími ostrovy, na nichž byly umístěny popisky, nabízející ostrov na prodej, či ikona exitu, šipkou směřující k žebříku v ostrově zapuštěném (aneb nejkratší cesta do Austrálie).
Účastníci ve svých projektech vycházeli z obecných asociací vodního živlu, z tajemství, jež je možno až hmatatelně navozovat skrze zakalenou vodní hladinu. Témata instalací často souvisela se symboly reflexe, zrcadlení, nevědomí,“dvojnictví“, či introspekce, posvátné bázně z neznámého. Papčova instalace pak připomínala obtížnost cesty vnitřní krajinou, kruhy Martina Jandy nespolehlivost záchytných bodů, zatímco ostrovy Martina Jandy či interaktivní instalace Michaely Petrů přinesly odlehčení a vtip.
Způsob instalace umožnil velmi zajímavou spolupráci s prostorem, který nadnáší, nemá zcela pevné hranice, umožňuje předměty libovolně skrývat a odhalovat, aktivně měnit. Výstava Art&Pound úspěšně zúročila možnosti vodních instalací. Jediné, co by se projektu dalo vytknout je velikost výstavní plochy rybníka v nepoměru k velikosti a převážné plošnosti instalací , které se na vodní hladině poněkud ztrácely (až na značky Štěpána Papči, které byly vidět již z hradeb hradu Klenová) a malý důraz na propagaci v bezprostřední blízkosti rybníka.
Výstava bude mít v dalších letech pokračování a tím oživí téma, kterému se v minulosti věnovala například Zorka Ságlová a jiní. Instalace na vodní ploše se tak mohou stát novou možností prezentace nejen pro sochaře, ale i ateliéry věnující se prostorové, či enviromentální tvorbě obecně.
Šli jsme na Radky vernisáž, protože Pavel ji uváděl a já se taky ke konci dovolené chtěl maličko rozšoupnout.
Obrazy byly pěkné, milé a věnovaly se většinou tématice moře, Atlantid, ryb a mořských pannen, vždyť Radka sama je mořský tvor, no Pavlův citlivý úvod to všechno zohledňuje.
Byl jsem rád, že jsem se tam po dlouhých měsících (či letech?) sešel se svým bratrem Petrem Šestákem. Před chvílkou se mu narodil syn, kterého pojmenoval Václav Marian po svých milovaných učitelích, když jsem se ptal, kolik chlapci dnes je, odpověď "na podzim PĚT" mě vpravdě šokovala.
Za momentík se i tyto čerstvé fotografie stanou historií a děti, které na nás dělali grimasky zpoza okna budou dospělými a stárnoucími občany města Brna. Z krutého plynutí času nás vytrhl spontánní jammík, kdy všichni počali na rozličné nástroje a chřestidla hudout a povykovat do navzájem na sebe patřících rytmů.
Bohužel ten rej ani obrazy jsem nevyfotil, ale Radky tvorba je Vám k nahlédnutí třeba na Magdě. Potěšilo mě, že jsem s drahými přáteli mohl zase pobýt a že environment-artistka R. se projevila v médiu z nejspřízněnějších, v malbě.
Díky za bohaté pohoštění!
Je tu třetí ročník Artkontaktu - konfrontace mladých, ve které můžete získat až 20.000,- Kč za první místo. Více informací a přihláška.
Punkwa a Hošek - Brno a okolí v únoru 2006
7.2.2006 se konala vernisáž skupiny Punkwa, ve které se konečně jasně diferenciovala názorová křídla. 8.2., den na to, měl v Kuřimi výstavu Jakub Hošek
Tohle je jen pár fotek, komentářů a drbíků o tom, co se zrovna třeba dělo v Brnečku, určený pro milovanou chřadnoucí Radikálu, webík s upadajícím renomé, kterému stále stejně nutně padne uboze vyhlížející kabát :-)
Zajímá někoho vůbec co si myslí pár studentů malby na FaVU o absolventovi AVU Jakubovi Hoškovi a jaké mají spory mezi sebou?
V samotné Punkwě to dost zaskřípalo kvůli téhle výstavě 7.2. v aule FaVU. Tekno frakce (mimochodem tvořena zakládající původní trojicí) nediskutovala svoji koncepci s ostatními a tak jsme kromě mlhavého tušení co nás spojuje, taky v jasných konturách poznali, co nás rozděluje.
Zdá se mi, že dneska už se skupiny nosí spíš jako výhodnější způsob jak zvládat promotion, pokud tomu tak nebylo vždycky.
Např. sběratelé a jiní návštěvníci uvidí při návštěvě společného atelieru více věcí od více lidí a je to pro ně výhodnější než objíždět x umělců roztahaných všude po městě volné v různých termínech...
Vzpomínám, že jsme na to s Punkwou taky trochu mysleli, ale naše důvody byly přece jen jiné. Teď to poprvé vážně skříplo a rozdíly mezi námi se ukázaly jako potenciální problém.
Výstavu v aule, kam kluci de facto přenesli Zbrojovku považuje tekno frakce za svůj ideál, zbytek si to nemyslí. (Ve Zbrojovce - bývalé továrně máme takový společný atelier, ale co nevidět vypovím nájemní smlouvu a po třech měsících bude atelier Punkwy minulostí)
Instalaci označil Vašek Stratil za "tureckej bazar". To sedí, velkolepý prostor se smrsknul na zkušebnu nebo klubovny, ačkoli mnohé plachty, zejména ty Lukáše Hladíka jsou výtečné obrazy a i laici jsou z nich unešení.
Neshodli jsme se ani na úvodu. Musel jsem se vzepřít, když jsem byl postaven před hotovou věc, že budeme performovat jako fotbalový tým, protože většina punkewníků ráda fandí nebo to spolu s plánovanou hymnou měla být podvědomá rekce na "nacionální" piecy nenáviděných Rafanů
(to je silné slovo, ale rafanské akce nemáme rádi nikdo). Měl jsem hrát za tým a připojit se k něčemu, co mi přišlo jako pitomost? Co třeba kdysi prerafaeliti, obětoval se někdy nějaký člen bratrstva pro celek?
Nakonec jsem vymyslel, že si namaluju klaunskej ksicht a vezmu si identifikační klíč-kartičku IBM, kde vydělávám na živobytí - čímž budu interpretovat představení jako svůj osobní problém.
Ke klaunovské alternativě jsem nakonec překecal i Luka Karbuse. Seklo nám to.
Když jsem dorazil na vernisáž a čekal, že dostanu dres se jménem, měli dres s sebou jen dva členové týmu, a ten můj snad ani nebyl ze zakoupeného trika vyroben...
Takže se to sesypalo opět na základě nedostatečné komunikace a laxního přístupu ke všemu (ale můžu držet hubu, když jsem sám byl v práci a jasně se nevyjádřil, to je fakt).
Když pak vystoupili jako fotbalisté jen Wlodek s Michalem, asi nikdo nechápal proč.
Wlodek přečetl Lukinův text proti Paroubkovi a na podporu kultury tekna a Czech Teku svým popleteným a obvyklým způsobem vážného srandisty, kterým nás bavil na klauzurách.
Zaslechl jsem názor, že kdyby běžný občan po Paroubkově projevu shlédl ten Wlodkův, asi by dal premiérovi za pravdu, že teknaři jsou pěkný paka. Asi to bude tím, že Wlodek neni teknař, ale punker a ten text nebyl jeho. (jinak je to chytrej týpek)
Blbý škatulkování. A nejsem si jistý, jestli můj obvyklý suchý analytický úvod by byl na místě víc. Proč nepřišel někdo zvenčí? Proč tam nebyl děkan?
Nerad bych dál kálel do vlastního hnízda, ale považuju kritiku, která by mohla zapříčinit nějakou diskusi (!) za lepší než poplácávání se po ramenou. (ale můžu držet hubu, když jsem sám nic nezajistil a flákal se v práci, jojo)
Z takového hnízda raději vyletět, však mi tak někteří radí...
I když na tomhle webu napsali článek, jak kdyby to byla událost týdne. Ok, věřím, že party byla nakonec dobrá, jak se píše na diskusi stránek Punkwy i Zbyněk.
Kua myslim to dobře bobře! btw. dlužím Michalovi výhru za článek loňskýho roku pro Radikálu (dostal tři hlasy, což svědčí o tom, že na R všichni serou, řečeno max.slušně)
Gumaguar se tu mihli, nevím, jestli se nakonec dohodli s d.j.ema a taky si zahráli...
V legendárním modrým nonstopu se ale prý pařilo do svítání.
Následuje pár fotek a minivideoklipů (při doteku kurzorem by se měl zobrazit komentář k fotce) Nebylo to naschál, ale příznačně se na mých fotkách objevuje skoro jen naše křídlo (i když je tu videoklip s projevem fotbalistů, bod pro mě),
na fotkách v reportu na serveru Informace z Brna je zas ta druhá.
Jakub Hošek (1979) loňský finalista ceny J. Chalupeckého vystavil v kuřimské galerii Ad-Astra svoje obrazy z posledního období.
V úvodu jsem naznačil, že si o něm některý kluci z Punkwy myslí něco svého...měl jsem v úmyslu tohle nakousnutí dokousnout, ale nakonec jsem to smazal a jestli mu budou chtít něco vzkázat, ať to udělají sami a vědomě.
Mně jako člověk a umělec fakt neva. Jakub je spojenej s hardcorovou a Indies scénou a na tý jsem vyrostl, takže mi všichni polibte. Každopádně se dá ale Hoškova výstava považovat v jistém smyslu za protiklad té punkewní -
profesionální prezentace, včetně návštěvy špičkových kunsthistoriků, ředitelů institucí a návštěvníků všech generací (přišel Valoch i Pěchouček), minikatalogu, proslovu před kamerou ČT a ještě jednoho pro diváky...
Galerii Petra Novotného bych rád udělal reklamu pokaždý co sem píšu a to ne proto, že bych se mu chtěl vlichotit abych jednou u něj třeba vystavoval, ale jelikož upřímně považuju jeho dramaturgii za výbornou.
Takže pokud jste o Ad-Astra ještě nikdy neslyšeli nebo tam nebyli - neváhejte a příště se tam vydejte!
Přesto jsem měl shodný pocit jako v aule (na de facto "své" výstavě), totiž že jsem na návštěvě někde mimo domov své duše.
Problém bude ale v mé mysli, protože ani v Artkontaktu, kde jsem si to udělal po svém, to nebylo úplně ono.
Může vůbec člověk svou tvorbu prezentovat na veřejnosti, cizím lidem ukázat své nitro, způsobem, který bude plně všeúplně lahodit jeho srdci?
Ani vřelá slušnost nestačí...chce to nadhled a být zábavný a bezprostřední, ale zase ne rádoby vtipný...osobně se vydat...(jak to víc a víc chápu - i tenhle článeček je snahou po takovém ideálu)
I Jakub se ostýchal, i když mluvil celkem rozumně (vrylo se mi do paměti :-) "pokud se najde někdo koho aspoň trochu zaujme moje práce..." - rozhodně však vypilovanější než Wlodkovo "jelikož fotbalisti dostávají statisíce peněz podpořte nás" nebo moje promrhaná šance prostým poděkováním publiku - vyberte si lepší sami!)
Podle mého měl upustit jednu dvě věty k obsahu svých obrazů, ostatně tomuto stanovisku je zasvěcena celá Radikála.
A jedna věta navíc k samotné formě "vyřezávaných obrazů" taky dost chyběla - málokdo se dovtípil jak jsou "vyřezávané" obrazy namalované, probírali to, dívali se zblízka...pátrali, možná to byl autorův záměr neprozrazovat výrobní techniku...(jedné skupince jsem to vykecal)
(ale to se to zase kritizuje, když jsi tam nestál rozklepanej před lidma) Celkově se mi to dost líbilo. Holt dobrý výběr.
(btw. někde na webu České Televize je prý archivován rozhovor s autorem...najdu to)
Hm, nakonec si přece jen vybavuju skutečnou perlu, která mě dokonale potěšila a rozsvítila mi den. Dostal jsem email od manželky Vítka Soukupa. Mrkněte na to, co je za fotkama z Kuřimi:
Slíbené světlo duše:
----------------------------- Původní zpráva -----------------------------
Předmět: Odesílání e-mailu: DSCN1935, DSCN1942, DSCN1944, DSCN1932, DSCN1934
Od: ******* <*********.*******@*******.cz>
Datum: 8 Únor 2006, 19:49
Komu: ******* <********@***********.cz>
--------------------------------------------------------------------------
Soubory jsou připojeny a připraveny k odeslání s touto zprávou.
ASI TĚ ZMLÁTÍME, JESTLI NÁM NEPROZRADÍŠ, JAK POVĚSIT STRÁNKY NA WEB!
-------------------------------------------------
20.9.2005 jsem se nachomýtl na velké vernisáži v brněnském Domě Pánů z Kunštátu. Zde je pár fotek a taky videozáznamů.
Hlavně ten poslední z klasicky kuriozního výstupu Petra Nikla... Pan ředitel Horáček měl na závěr vernisáže poměrně
zajímavé poznámky ke kurátorskému projektu, ty jsem ale netočil, protože už mě bolela ruka. Škoda. TADY byla k výstavě alespoň tisková zpráva.
Také tato výstava Steinhauser byla to odpoledne zahájena.
VIDEA:
K přehrání videozáznamů nestačí WMP. Nutno mít např. QuickTime Player.
Byl jsem se kouknout na Toronto College of Fine Art
Michal Punkwa Čechura
Moje první návštěva proběhla ještě před začátkem školního roku, který zde začíná 6 září. Mluvil jsem s jakýmsi šéfem čehosi, který řek, že není problém, abych se kouknul, ale že pro mě bude lepší když přijdu po zahájení školního roku, že toho víc uvidím. tak jsem si řek, že má pravdu a odložil prohlídku zhruba o 14 dní.
Když jsem navštívil školu podruhé, šel jsem opět k vrátnému, který je na této škole zaměstnancem security služby. Byl to nějakej míchnutej Ind s někým a tvářil se hrozně důležitě. Představil jsem se a sdělil mu, že bych se rád porozhlédl po škole a koukl se, jak to tady funguje, jestli mi nemůže zavolat někoho kompetentního {představil jsem se jako reportér internetového magazínu Radikála a jako student výtvarného umění}. Týpek okamžitě prohlásil, že to je problém a že tam momentálně nikdo není, což byla očividně blbost, protože kolem mě neustále proudily davy studentů a moc moc hezkých studentek. Začal jsem mu vysvětlovat, že jsem mluvil před nedávnem s jeho šéfem, přičemž mi neustále skákal do řeči se slovy :”ok here`s the problem….” Po chvilce jsem to nevydržel a zvýšil hlas se slovy, že bych rád dokončil svoji řeč a pak mu dam prostor. Když jsem dokončil, zvedl sluchátko, udělal velice významný pohled, nahlásil, že na jeho stanovišti je vše pořádku a řek, že se tedy mohu kouknout, ale jenom na chodbach a nesmím s nikým mluvit. Trochu úlet, jak všichni dobře víte, vrátní trpí svatopeterským komplexem a tak jsem tedy šel.
Chvíli jsem bloumal po chodbách a pak jsem narazil na bandičku roztomilich azijatek, tak jsem se představil a zeptal se, kde je nějaká kancelář. Dali mi instrukce a moc hezky se celou dobu usmívaly, tak, jak to umí jenom asiatky. Když jsem narazil na kancelář, vešel jsem dovnitř a znovu se představil a vysvětlil jim oč mi jde. Byli velice vstřícní a řekli mi, že nejlepší bude, když najdu někoho ze studentské unie. Dali mi instrukce jak se tam dostat a ještě ujištění, že v případě neúspěchu se mám vrátit a oni to nějak zařídí. V klubovně nikdo nebyl tak jsem se zeptal jedný hezký studentky na blízku, kde někoho najdu. Poslala mě do nějaké haly kde chystaj party na začátek roku. Tam jsem konečně našel kompetentní lidi a vydal se na prohlídku.
Průvodce mi dělala jedna zrzka co studuje kunc-historii. Dozvěděl jsem se, že maj tři základní oddělení na škole - teoretické odd., odd. Umění {fine art}, a odd. Designu. Studijní programy maj taky na BC a to druhý se tady jmenuje master of fine art nebo nějak podobně. Do odd. Umění spadá malba, socha, environment, kresba…..,design má textile, product, grafiku……a o teorii se rozepisovat nehodlám. Procházeli jsme chodbama a nahlíželi do jednotlivých dílen. Škola má zhruba stejně oborů jako brněnská FaVU, ale asi tak 3-5x více místa a o technickém a materiálním zázemí se nám může tak akorat zdát. Přirovnal bych to k nákladu plnýmu hraček a hračce z kindervajíčka. Nicméně materiální záležitosti nejsou všechno. Především mě překvapilo, že studenti začínají úplně od píky a žádné dřívější zkušenosti valná většina z nich nemá. Systém výuky je taky trochu jiný. Je více masový a méně individuální. Zapomeňte na kmenový ateliér nebo něco podobného. Veškerá výuka je vedená formou přednáškových bloků. Což dává jedinci dost svobody, ale taky na něj klade velké nároky ohledně vlastního zaměření. Myslím, že jen málo lidí má dost ega aby věděli co chtějí a někam je to posune. Na druhou stranu je to dobré protože tak síto velice zhrubne. Minulý rok bylo přijato 1500 nových studentů, z čehož vyplývá, že to není tak elitářská záležitost jako v Čechách či jinde v Evropě. Navíc se za vysoké vzdělání v Kanadě a ve Státech platí. Maximálně můžete dosta stipendium, které vám pokryje část výloh. Tvorba samotná na škole moc vidět není. Vše je řádně uskladněno v depozitech. Tvorba kterou jsem měl možnost vidět byla docela zajímavá. Sochařina byla velice uvolněná a hravá. Jak obsah - tak forma. Nebojí se používat kovu a svářečky, což je ostatně v Torontu dost populární. Kresba figury podle modelů byla docela zajímavá, ale plochá. Víc mě upoutala textura a plochy než kresba jako studie. Jinak kresba podle fantazie mě velice ohromila. Je vidět, že dost vycházejí z tvarosloví komixu a fantasy. Ale i tak to nutně neznamená temně post apokalyptické vize nebo příšery či promáknutné postavičky v černobílém. Najdete tady spousty jednoduchých barevných postaviček nebo jenom plochy s různými symboly. Malba mě až tak moc za srdce nevzala. Většina toho, co jsem viděl byla jakási trpitelská exprese abstraktních pocitů. Ale i tady jsem si našel pár parádních dílek. Většina co se mi líbila byla buď příjemná barevná kompozice at už figurativní či nikoli nebo parádně promakanejch olejomaleb ve stylu fantasy či sci-fi ilustrace. Určitě je to tady hodně ovlivněný americkým hyperrealismem a americkou retuší. Našel jsem ale i pár věcí ovlivněných komixem nebo environmentem, které působily velice příjemně. Taky jsem byl docela překvapený citem pro světlo a barvu. S objemem a prostorem to je horší. Design maj hodně čistej a jaksi chladnej. Něco mi tam scházelo. Nějakej teplej prvek. Ale design takhle tady funguje takže ve vztahu k okolí si myslím, že podávaj docela dobrý výkony. Textil jsem jenom proběh, takže nedokážu dost dobre posat své vjemy. Ale myslím, že nic extrémního na žádnou stranu. Grafika byla docela zajímavá, hodně se mi líbily sítotisky a litografie. Jinak další věc kterou se tady zabývá prakticky každý je fotografie. A je to poznat. Fotky jsou hodně vylejzrovaný. I v ledabylosti najdete organizaci a čistotu. Ale to je místní standard, který má taky něco do sebe.
No a na víc si teď nevzpomínám. Tohle všechno jsou samozřejmě pouze mé soukromé pocity a postřehy z návštěvy na Toronto Colledge of Fine Art. Jakákoliv informace není definitivní a může být klidně smyšlená. Každopádně závěrem bych chtěl říct, že torontská škola má rozhodně větší a lépe zařízené zázemí a studenti i vedení jsou vstřícní. Nicméně i tady naleznete vrátného, který má svatopeterský complex a navíc má vysílačku. Což podtrhuje jeho funkci, funkčnost. Web adresa na školu je www.myocad.com a je tam docela rozsáhlá obrazová galerie, která stojí za náhled.
České centrum Paříž pořádá výstavu barevných fotografií Herberta Slavíka HRY - GAMES – JEUX
15. září 2005 bude v Českém centru zahájena výstava čtyřiceti velkoformátových
fotografií Herberta Slavíka nazvaná HRY - GAMES - JEUX.
Slavík pořídil tyto fotografie během olympijských her, jichž se účastnil jako
fotoreportér už od roku 1992. Na sportovních kolbištích fascinuje Slavíka široká
škála emocí sportovců. Při hrách Slavík zachycoval nejen štěstí vítězů, ale i
odlišné pocity sportovců - jejich zklamání z prohry, únavu, žal nebo tichou radost.
Fotograf je také velmi citlivý vůči kráse a ladnosti ženského těla. Gymnastky na
Slavíkových snímcích se lehce vznášejí ve vzduchu, na běžkyních hraje každý sval .
fotografa však zajímá i jejich duševní síla a rozpoložení.
Slavík rád dává vyniknout pestrým barvám závodišť : modři bazénů, zeleným trávníkům,
červené antuce, modrému a bílému sněhu.
Ze snímků je patrný umělcův přístup ke sportovcům - jeho diskrétní postoj mu dovolil
proniknout do bezprostřední blízkosti sportovců, kteří se plně soustřeďují anebo
naopak relaxují.
Ač se v Paříži nebudou konat Olympijské hry v roce 2012, francouzská veřejnost je
tématem Her stále velmi zaujatá, a tak České centrum očekává velkou návštěvnost.
Výstava bude volně přístupná veřejnosti od 15. září do 29. října od pondělí do pátku
od 13 do 18 hodin, ve čtvrtek do 20 hodin a v sobotu od 14 do 19 hodin.
Herbert Slavík (1963) od dětství sportoval a fotografoval. Od sedmnácti let pracoval
externě pro časopis Stadion. Absolvoval Pražskou fotografickou školu u prof. Jána
Šmoka. Působil v ČTK. V roce 1986 nastoupil v deníku Mladá Fronta. Věnoval se sportu
a kultuře, ale fotografoval také demonstrace před Sametovou revolucí. Po roce 1989
fotil veškeré dění v ČR. Při deníku MF Dnes založil fotoagenturu MAFA (1990). Již
třikrát získal první cenu v soutěži Sportovní fotografie roku a pravidelně se
umisťuje i v soutěži Czech Press Photo. V současnosti je na volné noze a věnuje se
vlastním fotografickým projektům.
II. ROČNÍK MALÍŘSKÉHO SYMPOZIA (22. 8. - 31. 8. 2005)
HALA STROJÍRNY V AREÁLU VAŇKOVKA
Galerie Brno pořádá II. ročník malířského sympozia
Loňské léto zahájila Galerie Brno tradici malířských sympozií, které bude
ve svém domácím prostředí pořádat každé léto. První ročník byl věnován
osobnostem z okruhu Jiřího Davida a pozvání přijala pětice představitelů
mladší a střední malířské generace (Jakub Špaňhel, Vít Soukup, Petr
Pastrňák, Milan Salák a František Matoušek). Na rozdíl od prvního ročníku,
které probíhalo v prostorách hradu Veveří, bude letošní sympozium umístěno
do samotného centra města Brna v industriálních prostor právě
rekonstruované Strojírny, která se nachází v areálu Vaňkovka. Integrující
osobností se letos stal Vladimír Skrepl, který vede ateliér malby na
Akademii výtvarných umění v Praze. Ten se sympozia zúčastní osobně a bude
v podnětném brněnském prostředí tvořit společně se svými současnými
studenty i bývalými absolventy: Janem Šerých, Markem Medunou, Jakubem
Hoškem, Veronikou Landovou a Sylvií Brodi. Sympozium bude veřejnosti
přístupné již od samotného zahájení, které proběhne v pondělí 22. 08. v 17
hod v prostorách haly. Výsledky budou prezentovány v Galerii Brno na
Veselé ulici od 2. září do 9. října 2005 (vernisáž - 1. září v 18 hod).
Den před vernisáží jsem si řekl, že bych se tam zašel podívat, jak jsou Skreplovci daleko.
Vězte, že někteří dál, někteří blíž. Radikála už den před návštěvou zjistila několik zajímavých informací,
např. kolik účastníci dostali peněz (zdarma ubytování, 5 na materiál, 10 na živobytí).
Zdá se, že se jim v Brně celkem líbilo. Zde je pár fotek ze závěrečného dění v tomto úchvatném prostoru. Mladík v černém tričku na čtvrté fotce
je pan malíř Tomáš Bárta,
kterého jsem potkal před Halou strojírny a který mi ochotně poradil, kterými dveřmi dovnitř. Je to prima chlapík. Další komentáře najdete při doteku obrázku kurzorem.
Kdo a kde jsou současní mecenáši kultury a umění? A jak je to s oním potenciálem stále znovu a znovu nastupujících absolventů uměleckých škol, kterým jejich starší kolegové radí, ať si užijí svobodné doby studia, než "vylezou ven"?
Co dělají absolventi uměleckých a humanitních oborů, když nedělají to, co na škole? Čím se živí? Je to nějaký důvod ke znepokojení, či se až časem všechno vytříbí a tak není žádná katastrofa, že na hudební škole perlící skladatelé pracují v IKEA a (bývalí?) bravurní realističtí malíři sedí nad počítači v reklamních agenturách? Co dělají herci, když nehrají? Nebo hrají pořád? Kdo si vezme pod křídla mladého nadaného spisovatele, jakých jsou dnes mraky? A kdo a kde jsou oni staronoví donátoři umění a kultury vůbec? Vypadá to, že nezmizeli, pouze změnili image? Náhodně kolemjdoucí zahraniční turista, dáma v letech, manažer nebo galerista s leskem v oku? Skutečně určitá skupina vytváří a určitá skupina kupuje či by ráda měla: originál, umělecké dílo, pěkný obrázek na stěnu či neotřelou hudební kompozici a divadelní kus od mladého autora? Kde na ně narazit a snažit se o to vůbec? Jak se s nimi dohodnout, kolik za to? Nebo je lepší čekat v koutě a dělat si do šuplíku? Či je rozumnější se takovýmito otázkami vůbec nerozptylovat a nedělat z komára velblouda?
Takovéto a podobné úvahy jsem se rozhodl zde seskládat, protože stále mi přišlo, že o tom všichni ví, všichni "od fochu" to neustále řeší, ale veřejně se o tom zas tak nemluví. Proč taky, umělci,divadelníci, hudebníci a spisovatelé a vůbec celá tato duchem spřízněná (?) minorita je pověstná svou litanií, že o umění se nikdo nezajímá a peníze z něj nejsou. Na mysli mám zvláště svou mladší generaci, která je poněkud trapně stresována kapitalistickými iluzemi o okamžitých možnostech zisku a známosti pouze na základě svého díla, které ještě ale nemělo čas k vyhranění a celkovému prověření, a tíhne k jakémusi latentnímu stesku nad něčím, co je v podstatě zcela normální a společnosti naopak prospěšné, protože samozřejmě nemůže být každý, kdo vystuduje umění profesionální umělec a kdo šest let studuje herectví profesionální herec apod. Naopak takováto nadprodukce by byla pro společnost naprosto zhoubná, v tom se jistě shodneme všichni.
Jelikož nepřekročím stín své osobní zkušenosti, nemíním zde balancovat na poli hrané sociologické studie a zaměřím se více na oblast výtvarnou, obrazovou, ke které se (ještě) hlásím a v níž, jak vidno, vyskytují se dobré paralely i k ostatním uměleckým ale i humanitním oborům, pouze s onou nepatrnou výhodou: že studenti a absolventi výtvarných oborů ovládají či by měli ovládat obraz, který je obecně dneska daleko víc v kurzu, než např. abstrakce textu či bohatost vědění.
Ve výtvarném, hudebním a divadelním oboru vedou jednoznačně v podporách těchto činností v prvé řadě granty, stipendia, nadační programy a různorodá skupina sponzorů. O těchto aktivitách není pochyb. Snáze se k nim lze dostat po čas studia určitého oboru než po absolutoriu, navíc jsou mnohé z nich limitovány věkem. Jste-li však zdatný, sebevědomý a odstranil-li jste některé typické neduhy umělecké osobnost jako např. skromnost (!) či nespolečenskost (!), pak se i po škole můžete zdárně chytnout a orientovat se v moři grantové politiky (pozn.: musíte mít bezpodmínečně levný přístup k internetu, popř. nenápadně docházet někam na internet bezplatný). Ve výtvarném oboru jsou těmito společnostmi, podporujícími mladé a začínající umělce, nejčastěji různé nadace (Open Society Fund, Nadace a Centrum pro současné umění které navázaly na Sorošovo centrum v Praze, Pro Culture, granty EU a mnoho jiných), galerie, kurátoři, tematické projekty (umělci vytvoří dílo na námět zadavatele, např. známé akce Absolut vodky nebo pověstné pomalované krávy), veřejné soutěže (např. už i společnost T-Mobile vypsala soutěž na autorskou grafiku, čímž učinila trochu revoluční krok, jaký je v jiných zemích vcelku běžný). Přímočarým vodítkem k tomuto donátorství nebývá někdy ani tak výčet výstav a aktivit skupinových a vlastních v portfoliu, ale třebas jen výstava jedna, ale "s těmi správnými lidmi na správném místě". Jedná se o největší oficiální podporu tzv. začínajících umělců a tato podpora přichází tomu, kdo se o ni aktivně zajímá. Tento systém je pro věkovou skupinu absolventa vysoké školy spíše výjimečně pravidelnou obživou a rozhodně v napětí, zda vám v daném období organizace přidělí či nepřidělí grant či dotaci není stoprocentní pocit stálého příjmu. Tento druh donátorství bývá nejednou sázkou buď a nebo. Tedy pokud nemáte jiný příjem, "něco jistého", tak můžete zkusit být umělec na volné noze či si zařídit živnostenský list popř.mít k sobě manažera a ohánět se. Jde to, není to však pro každého. Jste mladý, plamen touhy hžne, za rok bude všechno jinak, větrník podpory umělcům se otáčí dle vlastních pravidel.
Nastolené dotazy v tomto textu směřovaly však více mimo tyto kruhy elitnějšího rázu: do širokých lidových mas, jež přeci v koutku duše touží po vytržení z každodennosti, které jim dílo umělce může nabídnout. Tedy pokud není blíže pravdě myšlenka, že lidi to opravdu nezajímá a je marnost jim to neustále nutit. Kdo si tedy chce koupit váš obraz, kdo chce tu chalupu jako živou, pro koho je důležité, mít originál a kdo se spokojí s nevalnou kvalitou, hlavně že je to nakreslené rukou? Zadá vám podivínský manažer zakázku na vytvoření obrazu na jeho téma, ujme se vás bankéř-anarchista, který vycítil váš talent a přihlédl k finančním těžkostem, či tento druh movitých podporovatelů do Čech ještě nedorazil a pravděpodobně se tu ani neukáže, poněvadž je takový zjev více než raritou.
Tak či onak, začíná být zřejmé, že bezpochyby značnou část "lidové" movitější klientely, která přeje umění i mimo organizace umění oficiálně podporující, tvoří manažeři všech možných oborů, lidé s vlastní představou umění a vlastním tučným kontem. Lidé, kteří vybudovali svou kariéru, postavili si svůj dům na konci města v čtvrti satelitních domků a špekulují, jak dovybavit už nyní perfektní interiér své vily, pro kterou se nadřeli, aby v ní trávili spokojené a obyčejné chvíle v teple rodinného krbu, nikým nerušeni, chráněni od vnějšího světa dvěma hafany či ostražným systémem. Tato charakteristika je poněkud nadnesená, vyjadřuje však neviditelnou hranici, jaká je vedena mezi zadavateli uměleckých zakázek z důvodů podpory umění společně se zadavateli zakázek čistě praktických (výzdoba podniku či bytu pro jeho zkrášlení) až k důvodům, z nichž čiší stejně jako lartpourlartismus čistý snobismus či hraná, uměnímilovná póza (výzdoba podniku či bytu jako image majitele, zakoupení obrazu jako image nakupujícího).
V západních zemích manažerská klientela výrazně ovlivňuje trh s uměním a kupuje originály od známých i neznámých. Ovšem často už i s vkusem a skutečným zájmem. O českém prostředí se zatím toto říci nedá, tedy spíše o vkusu. Karel kníže Schwarzenberg se nechal slyšet, že teprve třetí generace podnikatelů v Čechách bude schopna uvážlivě zadávat zakázky, kupovat umění a podporovat kulturu. Vnuci současných manažerů podědí majetek, aniž by se o něj museli strachovat a symbióza objednatele a zhotovitele nebude již tak křečovitá, jako dnes. Pěkná představa, zní téměř realisticky.
Osobně mám několikaletou zkušenost s výzdobou interiéru. Setkal jsem se s mnoha podnikateli, majiteli vil, majiteli barů, restaurací a pizzerií, zvláštních osobností, které se zapojili do byznysu, který sype ale i s lidmi uvážlivými, kteří věděli přesně, co chtějí. Ze záměru zřídit si na tuto činnost koncesi jsem ale brzy vystřízlivěl. Jedním z rysů, který se čas od času objevuje u těchto zadavatelů, je představa, že přijdete, vezmete štětec "a je to raz dva hotový". Teprve v průběhu práce uznávají, že si nemysleli, že se to "dělá takhle". Dohadování o ceně je samostatnou kapitolou, kterou kdokoli, kdo se s něčím podobným kdy setkal, zná z vlastní zkušenosti a tisíckrát jinak. Snad jen po těch několika letech se člověk prostě nemůže bát si o peníze říct když vidí a slyší, jaké sumy si řeknou jiní a kolikrát za daleko větší "prkotinu" než je závěsný obraz na stěnu či malbu na zeď, a že je to nakonec práce jako každá jiná. S dodatkem: jak kde a jak pro koho. Obecně totiž jakožto absolvent nemáte své kategorie na trhu práce. Můžete se ale živit malováním obrazů. V mladém věku samozřejmě, pokud se námětově přizpůsobíte poptávce či prostě jen nejste se svými náměty v konfliktu s vkusem zájemce.
Přijít však na půdu vysoké umělecké školy a prohlásit před studentem prvního nebo druhého ročníku: "Dej tam víc žlutý a koupim to od tebe za 20 tisíc" se mi zdá naprosto zcestné. Tuto historku jsem slyšel pouze přetlumočenou, ilustruje však názorně, jak zadavatelé a kurátoři chtějí mít pocit moci nad dílem, které hodlají koupit. Nevím, jestli dotyčný obrazu žlutou přidal. A nevím, jak bych se zachoval já, takže nejsem s to soudit. Jednou za čas si prostě jen tak namaluju nějakou sololitovou desku a hodně bych se divil, kdyby po takové malbě někdo zatoužil. Každopádně tyto desky samozřejmě podvědomě shromažduji na velkolepou retrospektivní výstavu, jak jinak.
Dost ale tajných přání, houfné prodávání děl se nekoná, podrobíme realistickému kritickému pohledu moji mladou generaci: Školy uměleckého ražení každý rok chrlí ze svých útrob nové a nové magistry umění. Magistři se chvíli potloukají, někteří odjíždějí do zahraničí, někdy se zbytečným pocitem trpkosti, že "tady jim pšenka nepokvete", někdy se přihodí dobrá nabídka, někdy se prostě poštěstí, ale někdy zas vůbec a na Úřadech práce vysvětlujete, co že jste to vlastně studoval za obor a co míníte dělat ("Tak takové nabídky tady opravdu nemáme, ale umíte anglicky?"). Tedy značná část nás brzo poznává, že lpět na jakémsi uměleckém oboru, kterému se šest let věnovali je většinou na obtíž. Praktičtější z těchto uměleckých řad, které všeobecně jsou pokládány spíše za nepraktické, dělají něco normálního a s tvorbou si nelámou hlavu (na dotaz "...a děláš něco?" můžete odpovídat buď "ano, ale jo, občas" nebo "hm, nedělám" a nasadit při tom v obličeji zkroušený výraz).
Přejděme však k otázce volby zaměstnání. Tedy s tím, že si své zaměstnání moc vybírat nemůžete. Dle mých sporých zkušeností se speciálně z absolventů výtvarného oboru často rekrutují tyto dvě výrazné gardy: učitelé a reklamní grafici. Tyto skupiny jsou natolik kontrastní, že stojí za to, abychom je podrobněji prozkoumali:
Mnohý reklamní grafik nezamýšlel být grafikem, ale prostě to tak dopadlo. Grafici jsou natolik vytíženi, že jsou kolikrát rádi, že se večer odlepí od obrazovky. Nebo prostě svou bednou žijí, takže stačí pouze pravidelný přísun tekutin a potravy (zvláště u studentů a absolventů oboru designu a nových médií). Pokud tedy nepřijde kolaps. Jeden můj známý označil sezení u počítače v reklamní agentuře za formu novodobého otroctví. Ve hře jsou samozřejmě ale i další podstatné faktory: celková skladba a nálada pracovního kolektivu, zaměstnanec či živnostník, volná pracovní doba či naopak časté (a neplacené) přesčasy. Většina počítačových grafiků si vydělává sama na sebe, důležitá je praxe, doba, kdy jste mohl být přijat do reklamky pouze se základní znalostí Photoshopu a Ilustratoru však již minula (ale může být, jsou-li ochotni vás zaučit. Musíte však potom zůstat). Je také zřetelné, že i absolventi středních škol mívají nejednou ve zručnostech s počítačem značný náskok, než absolvent vysoké školy s pár zápočtovými předměty na téma PC. Technologie se vyvíjí rychle. Umělecké a estetické tendence ale zůstávají spíše u ledu. Snad vás nejednou při pohledu na některý billboard napadlo, že reklama vykrádá umění (a že to samozřejmě funguje i naopak). A kdo asi sedí v tom grafickém studiu?
O učení zase existuje nepsaný mýtus: Kdo umí, ten dělá, kdo neumí, učí. Zapřisáhnutí, že nebudete učit, vcelku nepomáhají. Není na tom nic špatného a navíc máte prázdniny. Záleží samozřejmě na věku dětí, které učíte. Malé děti v lidušce (tedy v ZUŠ) jsou tvořivé, ale je to s nimi o nervy. Vaši snahu mohou s nadšením kvitovat, ale s daným úkolem jsou hotové za pět minut. Vliv televize a počítače je v jejich tvorbě patrný, nemá smysl jim něco vysvětlovat. Učitelé v ZUŠ se střídají, zájmových kroužků je plno, výtvarníci z pedagogických oborů vedou tichou válku s výtvarníky z uměleckých škol. A hlavně: Nejsou děti. Učit na základce, to je prostě zkouška odvahy. Pár děcek to zajímá, zbytek si hodinu odbude, no, v létě se pocuchané nervy trochu zrelaxují. Učit na střední už je něco jiného. Od studentů se lišíte hlasem a vzevřením (někdy ani to ne), někteří kolegové si vás ale na chodbě mohou splést s neposlušným studentem, který bloumá mimo třídu. Prázdniny máte ale taky. V kategorii VŠ je zas pro někoho jedinou záchranou před realitou drsného života doktorantské studium. Tuším, že máte taky prázdniny i jako asistent. Ve všech kategoriích však jako učitel nepohrdnete jistě nějakým tím vedlejším příjmem. Pokud máte nějaký obraz, přidejte mu žluté a noste ho stále s sebou.
Pak ještě existuje značná část absolventů, kteří buď nepracují vůbec (či spíše nepracovali do doby úpravy zákona o státní podpoře) nebo pracují zcela mimo obor. Termín mimo obor samozřejmě nemusí být vůbec děsivý. Naopak, někdo může být šťasten, že pracuje mimo obor, který se mu na škole stačil zprotivit nebo ho už tak nebere neirituje jako za dob studií. Najít se můžete v něčem zcela jiném, než na co jste se šest let (někdy až dost iluzorně) připravovali. Bohužel častá bývá ale také jakási "mimooborová zahořklost", pocit nepochopení, stres, tlak společnosti, deprese a rezignace. Zvláště při dlouhodobé nezaměstananosti ale ještě více při dlouhodobé zaměstnanosti mimo obor. Kdo zůstává stále ještě blíž oboru měl by se nakonec cítit šťasten (ovšem: Umělci a cítit se šťastni? Není to nakonec jejich konec? Vklouznou do konzumní společnosti a cítí se tam, jak ryby ve vodě?)
S koncem studia výtvarného a uměleckého oboru vůbec jsou dnes, a můžu si myslím dovolit říci toto "dnes", svázána jistá větší či menší očekávání od společnosti, určité pnutí, co se stane či godotovské, že se něco musí stát a že to nakonec přijde. Kolikrát se nestane ale vůbec nic a tak se s tím každý nakonec vyrovnává a zpětně se pak může ohlédnout a vidět, že právě ono nic bylo v tu dobu důležité a vyšumění bylo zdánlivé. Výstavy se budou dělat vždycky a vždycky se na vernisážích sejde určitý počet lidí, kolikrát zcela nevlivných, ale zato zcela otevřených. Hudební a divadelní představení se také budou dělat stále a když se kolem nich budete stále motat, to by bylo, abyste nakonec klidně i nějakou tu hru nespíchli. Potenciál nezmizí, pouze je tzv. dočasně utlumen. To jsou magické formulky pro každý den.
Co z toho všeho tedy plyne? Asi nejvíc ono profláklé: "Nepropadat beznaději !" s dodatkem "Nepropadat ale ani příliš velké naději." No a samozřejmě: To se časem podá.
Lukáš Henzl
autor je spolupracovníkem redakce
(nastupuje nyní do zaměstnání jako učitel)
Lukáš Henzl odjíždí pracovat do Ostravy...ale Stratil zůstává v Brně
Lukáš Henzl, absolvent atelieru Grafika Margity Titlové (2003?) na brněnské FaVU, činorodý to vousáč naposledy spolu s dalšími organizoval letošní Cirkus Umění.
Na Radikále se objevil jeho komiks a také projekt mapy. Nejvíce se o Lukášovi dozvíte na jeho stránkách.
Stejně jako Radikálu ho velmi zajímá situace mladých umělců po dokončení školy.
Napsal o této problematice článek, který nabídl Literárním novinám. Tam ho nakonec odmítli - proto se exkluzivně objevuje na těchto stránkách. Literárkáři - můžete si rvát vlasy! Takto se mi podařilo Lukáše zachytit při obědě 17. srpna 2005, kdy odjížděl z Brna do Ostravy,
aby tam pracoval jako učitel na SUŠ hned vedle Stodolní. Ještě si šel pro rady k jogínovi Mojdovi, který mu místo přenechal, protože teď dělá s Gabrielem na Koňovi.
Přejeme Ti Lukáši všechno nejlepší na novém působišti a ať Tě mladí adepti umění nepřivedou k šílenství!
Václav Miloš Stratil zůstává v Brně. Koupil si nové oblečení a obuv. Poslední piecy: "Seš Fuck Debil", "Já toužím po divácích co mají žuby", "Šmrt".
Na podzim a v zimě bude mít velké výstavy. GO Vád_clave GO! btw. možná je nesmysl napsat, že Stratil zůstává, když je to vlastně letec na Mars...
CIRKUS UMĚNÍ
25. - 27. 7. 2005
Veselí N. Moravou - Uherský Ostroh - Uherské Hradiště
Letošní Cirkus umění byl velmi zdařilý. To se dá říct o každém ročníku (přestože jsou zatím jen dva), ale onen letošní se v mnohém
lišil od minulého a v současné podobě má tato akce našlápnuto do podoby stabilního minifestivalu, který organizuje již ustálenější
skupina lidí a která svým charakterem je přizpůsobivá na místo své pouti a dokáže do sebe pojmout rozličné formy presentací: Výtvarníci,
divadelníci, muzikanti a performeři všeho druhu spojte se!
Intermezzo:
O co jde a o co šlo? Myšlenka Cirkusu umění je především myšlenka putovní výstavy s bohatým doprovodným programem, který "přijde i k Vám." Letošnímu ročníku předcházela zajímavá historie na téma "sponzoři a financování projektu" (viz texty s "manifesty Cirkusu umění" a texty na plakátech).
Původní varianta na léto 2005 zněla: obrazy, sochy a všelijaké součásti instalace Cirkusu umění naložiti na valník a vydat se po trase Buchlovice - Velehrad - Uherské Hradiště, tedy do míst v létě velmi navštěvovaných (zámek, poutní místo a velké město, kde v té době probíhala Letní filmová škola). Trasa pěší jako minulý rok, pouze náklad instalace převezme nyní valník (potažmo koňský valach).
Vše se nakonec vyvinulo zcela jinak. Naskytla se příležitost financování projektu společností Moravské dědictví, která sídlí v Uherském Hradišti a Veselí n.M. a jejím prostřednictvím umožnit Cirkusu umění plavbu po Baťově kanále, vodním díle, protínajícím tok řeky Moravy, velkolepém plánu zlínského továrníka, který ale nakonec nevyšel tak jak měl a dnes tedy Baťův kanál není průmyslovou tepnou oblasti Pomoraví, ale sází na turismus.
Zdlouhavému jednání, které předcházelo letošnímu Cirkusu umění, by spíše než podrobný popis odpovídala nejlépe tato klíčová slova, která jsou v mnohém povědomá každému organizátorovi větší akce:
Skloubení projektu Cirkusu a projektů sponzora, místní aktivit kontra (kontra?) naše aktivity (též naše versus místní produkce), Slovácko jako téma, spásný nápad - ochutnávky vín, uzenin a pálenek při akcích Cirkusu, sponzoři, loga, peníze z EU, telefonáty, mejly, změny programu, jistoty nejistoty a roztroušenosti organizátorů, vzestup, pád a opět vzestup financovatelnosti akce organizací, která se přeci jen věnuje něčemu úplně jinému etc etc... A nakonec jediný možný závěr před vypuknutím akce: Vše je vyjednáno, plakáty vytištěny, média osloveny, zbývá jen doladit vlastní práci na Cirkus a těšit se, až to vypukne.
Andante, allegro, finito - zpráva CIRKUSU UMĚNÍ 2005
Vše vypuklo ne nijako halasně 25.7. v odpoledni podmračeném a dusném od hodiny čtvrté odpolední. Dorážím uřícen na místo činu, cestou potkávám skupinu, ohlašující příchod Cirkusu do města, paní vykloněná z okna místního zdravotnického zařízení se mě ptá "kdyže bude ten program ?" Mínila tak zřejmě večerní ochutnávky, akci sponzora, jejichž večerní čas byl na plakátech označen jinou logikou, než akce Cirkusu (jedna z chybiček na plakátu, způsobeného během jedné deštivé noci bez spánku v jedné brněnské reklamce). Popravdě jsem řekl, že ani nevím, od doby organizování Cirkusu se mi všechno onoho pondělku slilo a dusné odpoledne vypařilo z mé hlavy veškeré technické parametry akce. Těšil jsem se především na lidi a na lodi a neopakovatelnou atmosféru Cirkusu. Přicházím na louku plnou výtvarných a divadelních artefaktů, kousek od Veselského přístaviště, kde měla akce být. Vítám se s účastníky a již do mě vstupuje kradmo onen cirkusový pocit "na cestě", který po celou dobu sílil a k závěru snad sem tam i slábl, ale každopádně pulsoval v celé naší skupině, která se účastnila této třídenní taškařice.
Sotva rozkládám obrazy Slováckého moře na louce, začíná pršet. Tedy sklízíme věci pod plachtu a shromaždujeme se u blízkého stánku (také akce sponzora?), popíjíme piva a kávy. Vyprávíme si, jak se máme, co děláme. Přestává pršet a vyrážíme k přístavišti. Rozkládáme věci pod střechou baru. Odpočívající J.K. se usazuje na židli mezi přítomné, Slovácké moře Vás vítá už na točité cestě k baru, taktéž mohutná žena na fotografiích, všude obrazy a na louce rekvizity bílého divadla Argonauti / Astronauti (další menší kiks na plakátech, divadlo Argonauti nebylo Agronauty a není agreárního původu, ale třebas toto nedopatření přispělo k charakteru akce jakožto "na zemi a půdu její namířenou" (?) ). Lidé se kol sedmé nashromáždili, uzeniny od místního uzenáře byly pojezeny, vína popity.
Záhy během stmívajícího se večera nastoupilo nepozorovaně bílé trio Argonautů, jemně a zpomaleně se pohupujícím po palouku. Argonauti hledali po celé tři dny Zlaté rouno a přestože je taková věc těžko k mání (v Bille prý došlo), tak kousek toho hledání se zavrtal do tří dnů cirkusové nálady celého sdružení. Tři bíle bizarně oblečené postavy se jak ze zpomaleného filmu ubíraly co večer z místa, odkud je divák zahlédl vyloženě jen koutkem oka, do středu dění, kde svou činnost nijak nekomentovaly a rozehrávali beztížnou hru s bílými předměty a zvuky nejroztodivnějších tvarů, uzpůsobených jejich argonautsko / astronautské misi.
Taktéž uzpůsobovalo své jednoduché rekvizity i představení divadla Havranprkno, které mělo vždy stejný začátek, snad i prostředek (na ostrově) a konec (sborový zpěv písně "Vzhůru na palubu, dálky volají...") a které bylo zas co večer improvizacemi a variantami na téma Dobrodružství: Pod ochranou ČR. V rychlém či volném tempu a dle dispozic aktérů Havranprkna se tu odehrávaly vždy skeče ze života anonymního čecháčka, který si vyráží na dalekou cestu, zakupuje turistickou výstroj, vydává se do Hamburku či na daleké ostrovy a neopomene vzít s sebou něco "ryze českého", ať je to vlaječka, koumáctví nebo vychytralost či jakási ustrašenost (ale ne, zas tak "národocharakterní" Havranprkno nebylo). A mimochodem spolek byl na štaci s tímto představením po festivalech celé léto, a tak kromě představení v Cirkusu umění mělo dobrodružství mírně popleteného hrdiny a jeho rivalů svůj letošní"neverending story".
Taktéž co večer se rozezněly harmoniky, Pavlovy balady s obrazovým doprovodem a harmonika kyjevana ... , z jiného soudku pak i Michalův ambientní servis. První stejně jako další dny se Cirkus umění změnil s přibývající noční hodinou v klasický noční hukot plný piva a kouře, Adamových hlášek, velkých malých gest a únav děvčenské části Cirkusu.
Úterý ráno vstáváme a v deset vyplouvá loď. Cesta do Uherského Ostrohu byla sice krátká, ale zato naplno prodýchaná po uplynulé noci, plného piva Rebel a cigaret Start (jak příznačná kombinace). Na horní lodní palubě hraje rytmičák z Amatek v houpavém rytmu lodi a účastníci se zabávajú po svém. V Uherském Ostrohu přistáváme u improvizovaného mola z lešení a vyrážíme na zámek. Zde instalujeme před nádvořím na dvorku a v průchodu brány (Slovácké moře a dřevěné zabijačkové prase). Výstava komorně laděná, obrazy na stěnách, oleje Báry Motlové, minikolekce Denisy Krausové, kresby Kateřiny Utěšené, fotografie Světlany ... opět sedící J.K. Martina Skalického, Vlkova labuť (také dobré slovní spojení) jako minule jeho velké A v maximalistické formě a v dobrém provedení, Art vehicle s pohlednicemi, patřící "prvorodiči" celé myšlenky Cirkusu, tzv. Bůřilovi. Takto jsme se alespoň dočetli v čerstvém vydání Rovnosti (...) toho dne se, jak na tom opravdu jsme: textem probleskovaly věty jako "...řekl Bůřil...dodala Štekrová... " či zcela jasná formulace "...tvar, otevřen dalšímu tvarování."
Procházíme v průvodu Uherským Ostrohem s Argonauty, bubnovým doprovodem, klávesami Casio a hlásnou troubou, ale nikde nikdo, pouze za chvíli se sem tam otvírající dveře a v nich stařenky, nastražující sluch a ptajících se "Cožepa to je? ...Ale já už sem na todle stará..." či např.: "Cirkus? Na to nemám peníze." Naše hlášení jsme pak kvůli této poslední reakci doplnili pro jistotu vždy jednoznačně a podmanivě působícím souvětím "Vše zdarma!!!", čímž se ohlášení Cirkusu stávalo i jakousi promo akcí (art´for´free)
Výstava nebyla toho dne navštívena nijak početnou účastí, však k večeru se lidé shromáždili k muzice a divadlům. Pro ty nejmenší zahrálo kufrové divadélko s hafany, pro ty větší vytasili své měřicí a zvukové přístroje naši Argonauti (lépe řečeno Argonautky, ale samy se tomuto označení poněkud bránili) a do třetice Havranprkno, při jejímž představení došlo právě k onomu pověstnému spojení presentace producentů podporovaných Moravským dědictvím a produkcí z Cirkusu umění. V praxi: Jíte výborné klobásky a uzeniny a přitom sledujete divadelní představení, tedy v jednom momentě nasycujete tělo i ducha, což byla styčná myšlenky sponzorů a Cirkusu. Jen více takových do příštích ročníků, a to myslím zcela vážně. Návštěvnost dobrá, víno od vinaře ... výtečné. Hudební produkce skočná, část Hoochie Coochie Bandu dorazila v podvečer na zámek a ve vinotéce znělo "blues na plný kule". Na menší, ambientnější kule pak rozezněl svou elektronickou soupravu Michal Cabowitz a perlou večera byla monotematická hudební (post)produkce malých klávesek Casio, zesílených aparaturou a vyluzujících ty nejzákladnější zvuky a rytmy, jaké znáte např. z digitálních her. Přesto či naopak právě proto se zde skupina zpěváků rozhodla k sborovému projevu v hymnickém stylu, vycházejícím z tlačítka s titulkem POPS a v tempu nejpomalejším, jaké přístrojek dovoloval.
Parný úterek přecházející ve středu byl chlazen vínem a lahvovými pivy a rozprouděn všemi možnými i nemožnými songy z repertoáru přítomných hrajících. Jak jsme se později dozvěděli, jen pár dalších songů navíc nás dělilo od zásahu místní policie. Pochopitelně jiní chtějí v noci spát, ale my si to užili naplno. Prostě umělci: dělat blbosti, malovat patlaniny, stavět nějaký dráty a vyřvávat jak na lesy, to je jejich.
Středeční dopoledne se neslo zprvu ve znamení hromadného posezení v zahradní restauraci u piv, káv a kofol v místním hotelu Morava a od jedenácté hodiny pak především plavbou na lodi Danaj do Uherského Hradiště. Cesta trvala bezmála tři hodiny a byla vyvrcholením celého putovního procesu Cirkusu. Kochání na horní palubě bylo ve znamení slunce, zelených břehů Moravy, oparu v dálce celkově výtečné nálady na palubě. Adam s vozíčkem přeci jen opustil na chvíli paluby, kapitán z nás nemoh, takové neukázněné turisty ještě asi nevez, a to se plaví po Moravě a "Baťáku" dlouho, alespoň na to vypadal. Rum na baru byl během cesty vypit (podmostní přípitky a Adamova spotřeba), dívenky se vystavovali slunku a skýtali fotogenické kompozice, chlapíci začli hrát svůj bluesový šraml, hvězdou plavby byl mimojiné i jednoroční (?) Jonáš Skalický, udávající rytmus kapele.
Plavba byla sic krátká (no prostě to nebyl celý den, ale mě osobně to vůbec nevadilo), ale vydatná. Příjezd do Uherského Hradiště za naprostého parna byl pak hodně o tom, mít svůj bágl a flašku vody, přičemž obé se ovlivňovalo, naštěstí cesta na náměstí nebyla tak dlouhá a urychloval jí rytmus bubnu, ohlašující příchod téhle podivné hordy do dvacetitisícového (?) města, které právě praskalo ve švěch pod všemi návštěvníky Letní filmové školy. V jejím programu jsme se sic objevili, ale celkově jsme byli spíše vně LFŠ.
Po komorně laděných výstavách ve Veselí a na zámku v Ostrohu a po idylické plavbě po řece Moravě působilo toto město, přecpané návštěvníky, jako babylónský shon, ve kterém není možné zastavení. Plus to vedro. Od tří hodin byla v místnosti Moravského dědictví ochutnávka místních lihovin a cukrovinek, intenzivněji se do této ochutnávky však pustilo jen několik odvážlivců (odvážlivců?). Výstava na náměstí byla poněkud improvisovaná, ale kolem šesté s postupujícím stínem dokázala upoutat (taktéž i prodejní bazar grafik a maleb, "do pokojíku, do obýváku"). Obrázky byly podepřeny klacíky z parku, J.K. odpočíval na lavičce či přímo na labuti, kresby se obtočily kol stromu. Do produkce Cirkusu i dobře (ne)zapadaly sochy, které byly na náměstí vystaveny v rámci akce s jednoduchým názvem SOCHA 2005.
Blues Hoochie Coochie bandu přilákal publikum a pak dal prostor Argonautům. Ti (ty) zvolily pro prostor náměstí více zabírající a s okolím se mísící hru, ale nebyli v pravém slova smyslu divadlem (jako se nepovažovali ani před tím) a snad docházelo k menším nedorozuměním ve zmatcích davu náměstí, zvláště pro nezasvěcené, zasvěcení však věděli, o co jde (i že v Bille už Zlaté rouno není). Odkudsi se vynořil jakýsi cyklista, který obkroužil skupinu a pak rozehrává zvláštní dialog s Argonauty, nezasvěcení si říkají možná "to je zajímavé", zasvěcení "co to je za typa?" Ze svého civilního oblečení byl Argonauty (Argonautkami) převlečen pod závojem mlhy (igelitem) taktéž do bílého overalu. Kupodivu ani po této pointě se moc nevzdálil, dle interních informací se pod závojem mlhy vyptával na telefonní čísla (jako by nevěděl, že Argonauti telefony nepoužívají), holt taková jsou úskalí improvizace v otevřeném prostoru, ale i tak to bylo zajímavé (i pro zasvěcené).
Cirkus na náměstí Uherského Hradiště v malinko chladnoucím neskutečně parném dni zakončilo Havranprkno se svým dobrodružstvím, tentokrát z Bahamských ostrovů, kde přebývá Viktor Kožený ("není na ženy") a po jeho deportaci na pustý ostrov se setkává s Čechem (??), přilétajícím zde s cestovní agenturou "Za hranice všedních dnů".
A to už byl oficiální program CIRKUSU UMĚNÍ 2005 na konci. Účastníci se pomalu rozjížděli domů, většinou do svých Brn a Prah, zbylí pokračovali roztroušeně individuálně všichni dohromadyzvlášť ve vlastním programu. Většinou pivo, klobása, letní kino na náměstí, někteří zamířili do kin, aby ještě stihli využít akreditace LFŠ. Naše skupina se přesunula k poslednímu Michalovu ambientu s projekcí nad čajovnou v parku u kina Hvězda v place, který byl jinak vyhrazen pro "guesty" festivalu. A tak jsme se i rozloučili s letošním Cirkusem. Oproti produkci DJů z Telecomu naproti Hvězdě a intelektuálním filmovým tlachům v okolních hospodách si užili naši závěrečnou akci téměř "vzdor LFŠ".
Tak takhle to teda jako bylo ty tři dny. Jo, tož dobré to bylo, na Slovácku. A příští rok někam asi do hor, ne? Nebo když ne lodí, tak koňmo? Ještě dřív, než se stane Cirkus mediálním festivalem? No, to se asi vzhledem k destinacím jen tak nestane. Každopádně rozvíjíme agroturistiku naší země.
Nebo argoturistiku?
p.s. A kdybyste náhodou narazili někde na Zlaté rouno (třeba klidně i v Bille v akci), tak o tom dejte vědět Argonautům a oni tam za ním doplují na své lodi.
punkwa v holešovický tržnici (Michal Punkwa Čechura)
takže tenhle výlet pro mě začal tejden před celou tou akcí,když sme s lukinem u něj doma ve Šťáhlavech připravovali tyče na tee pee.Vlastně ještě tejden předem sme se snažily ve škole sešít plátno na tee pee.Ale to už je detail.Po tom co sme ty tyče vytahali z jakési podivné rokle u zahrady ,a oštípali je v těsné blízkosti žumpy , jsme je naložily do auta.byli od spolujezcových nohou,přez celé auto až ven a to ještě pjeknej kousek.hádám tak 1,5 metru.takhle sme vyrazily do Brna,kde sme se druhej den pokusily tee pee nanečisto postavit.Dopadlo to docela dobře.Z brna sem odjížděl dřív,takže sme si dali sraz se zbytkem punkwy u náčelníka v Limuzech.Tam sme strávily jeden pohodovej večer u ohně a buřtů.Nějaký vínko bylo a pár brček taky.jak řikam příjemně pohodovej večír.druhej den sme ale museli vstávat asi v půl sedmý,což byla docela pruda.Ale i to naše neochvějná skupina zvládla na výbornou.Taky sem byl překvapenej!Na Holešovickou tržnici sme dorazily s verčou v námořnickém tričku jako první.Nikde nikdo z akády .Když sme se o tom bavily s Verčou tak utrousila, že sou to rozmazlený pražáci,takže počítá že tam budou tak na 11.Taky sem byl překvapenej.Nicméně Punkwa opanovala prostor i tak.Postupně se začali trousit různý kočénky v mini sukních atak a začaly předstírat prodej.Časem vyplynul na povrch jejich skutečný zájem o tuto akci.Nejvíce zájmu o ní projevila jedna Pipinka jejíž jméno sem radši rychle zapomněl, která k nám přišla a direktivně se začala dožadovat svého prostoru.Po naší odpovědi,že se nám moc nechce ustupovat z obsazeného prostoru začala vytahovat něco ve smyslu: "Hala tohla je ale NAŠE školní akce a vy ste si tady jako zabraly nejvíc místa!!!"No tak sme vyšli vstříc a trochu místa uvolnily.Pak si na místo které vybojovala v litém boji dala stánek jak z kinder vajíčka.V průběhu dne pak toto nově nabyté území opustila ,aby mohla dobýt nové místo o 5 metrů blíže hlavní bráně a zvětšit tak možnost prodeje.Naprosto IMPERIÁLNÍ zážitek!Tak to bylo z prvního dne asi tak největší zážitek.Moc se toho neprodalo,ale parádně sme si užily našeho squatu.Lidi se ptaly jestli v tee pee někdo spí,co je to za akci a tak podobně.Zbyňa neustále dělal vynikající bramboráčky,který všem strašně chutnaly.Kolem pátý sme to zapíchly a vyrazily směrem k provizornímu domovu.Zbiňa s Hanou aklucíma k nějakejm známejm a Lodek+Ála,Já+Verča a Luko ke strejdovi na Žižkov.Když sme si odložily věci,šli sme na pár kuosků v rámci Žižkova.Potom sme šli na zahradu grilovat.Pohodička pokračovala.Druhej den sme do holešovic dorazily asi kolem 10.Punkwa opět rozbalila stánek a vrhla se do světa byznisu.Kšefty šli už o trochu líp a tak byla i lepší nála da v komerční části naší mysli.Jinak nic zváštního.Holkám skoro koukaly pekáče i mlíkárny a nám dalo dost práce to všechno fotit.Teda až na Álu,Verču a Hanu.No holt holky?!?.Večer sme se pjekně vožraly u Martina na bytě.Byl tam jeho kámoš a dovezl nějakou slivovici.kolem 11:30 sem s lukinem, vyrazil pro nějaký cíga a natrefily sme na vinárnu,kde mě začal balit nějakej chlap.Nakonec tam neměly žádný kloudný cíga tak sme vzaly litr a půl bílího a šli zas o dům dál.Vprůběhu večera sme několikrát volali do Rádia 1 nechali si zahrát pro Punkwu a pro Petra Kvíčalu od Punkwy.Pak nám už deejayové nebrali.Taky sem se divil?!?No třetí den byl zároveň dnem posledním.Prodeje dosáhly maxima a večer byla vernisáž.Vernisáž byla pekelná a "alternativní".Byla tam kapelka,vínko,kočky atak .Asi po hodině trvání vernisáže přijel kamion zásobování Mc Donald.Dav se rozestoupil a následně se za kamionem zavřel.Napíchali sme mu do chladiče růže z krepového papíru,Hana mu chladič postříkala šlehačkou a pak sme se všichni před ním s logem Punkwy vyfotografovaly.Po skončení chtěla Verča B.kamion opláchnout,tak na něj chrstla vodu,kterou používala na omývání sádrových odlitků stop.PEKLO PUNKWA!!!Fakt to byla prdel.Když to všechno skončilo jela Punkwa s náčelníkem a verčou do hospody na letnou.V tu dobu už byla Punkwa opojena vernisážovým vínem.Na letný dala pár piv a a detaily se začali zahalovat mlhou.Karbuse si moc nepamatuju,ale asi taky byl pěkně.Lodek dostal škytavku a lukinovy se začaly mastit vlasy.To byl závěr akce Punkwa na Kontaktních místech v Holešovické tržnici.the PUNKWA end
Den po napsání níže ležících řádků (tj. 29.6.2005) jsme měli možnost být přítomni vernisáži ak.soch. Benedikta Tolara (1975).
Bylo by samozřejmě krajně nepatřičné o tomto sympatickém třicátníkovi tvrdit, že je amatérem, umělcem-neumělcem nebo tvůrcem neškoleným, přesto
si dovolím říct, že jeho tvorba se minule zmiňovaným polohám jakoby blíží, zaručeně potom oplývá Radikální linií.
Jak tento "rozpor" vysvětlit? Tak je Radikální nebo není - dělá art-brut nebo nedělá? Nejprve se omluvím, že si přiřazováním "Radikality" příslušné umělce de facto přivlastňuji. Nerad bych aby takoví sloužili jen jako zbraně tohoto serveru, nerad bych se na nich "svezl" či se přiživoval jejich dobrou krví!
(promyslím jak se tomuto riziku co nejlépe vyhnout, Vaše rady přijmu rád) Objekty Benedikta Tolara jsou skvělé. Jsou vtipné a nápadité, hravé, neotřelé.
Oživlá zvířata zmutovaná ze starých domácích spotřebičů a kusů dřev, zvířecích skeletů a plastů (atd.) mají přesvědčivě silný výraz. I když nemůžu mít po prvním kontaktu jistotu, že autorovy čisté motivace zasahují v koncovém důsledku do "spirituální" oblasti, (tuším, tuším...)
rozhodně je poznat, že má co říct a skutečně něco říká. A již to je Radikální. V jednom z textů k výstavě (kterou kromě kuřimského Galeristy uvedl Pavel Netopil) jsem zahlédl větu, říkající zhruba tolik, že dnešní umělecká produkce je narozdíl od vystavených artefaktů konceptuální.
(To by stálo za další analýzu ve vztahu k Radikalitě.) Např. nedávné klauzurní házení odpadků v atelieru Performance T.Rullera na FaVU nemělo žádný smysl, myšlenku, sdělení ani úroveň kromě své "nezvyklé konceptuality". Na Tolarově vernisáži mé bystré ucho zaslechlo, že výstava je výborná a NEAMBICIÓZNÍ, tehdy opět zapraská kýl lodi,
když se těsně otřeme o břeh, který se pokouším zmapovat. Podívejte se ale už raději sami na stránky Galerie Ad Astra:
Stránka Výstav (kde by měla prezentace BT brzy přibýt)
Jedním z témat, které se z dlouhodobého hlediska velice blíží Radikální linii je art-brut, insitní umění a umění-neumění.
Jinými slovy je tomu již poměrně dávno co oficiální dějiny umění plně absorbovaly výtvarnou tvorbu, která vzniká spontánně někdy na úkor výrazu a formy,
upřímné pokusy o umělecké sdělení, které je na hranici mlhavého teritoria "umění" - zkrátka práce amatérů a neškolených tvůrců, kteří často bývají radikální.
Je velice potěšující, když se některý profesionální kritik, kunsthistorik nebo osoba, kterou jsme zvyklí nazývat "umělcem" dá dohromady s těmito brutalisty, Radikálními mezními poutníky.
Dalo by se uvažovat o poslední malířské akci Jiřího Davida, prezentované na karlínském Bienále. Tato přemalba mistrových tří pláten příslušníky národnostních menšin je bohatě medializovaná,
vzpomenu tak ze starších událostí na zájem mladého historika umění Davida Vody o Ivana Václavka (viz. výstava 6.10.2004 na Radikále), který vyústil ve Václavkovu olomouckou výstavu. Před nedávnem mi přišla zpráva o další zajímavé spolupráci. Piet z Antverp není umělec,
ale kamarádí se s umělcem Kristoferem Paetau, který ho považuje za "dobrý příklad pro umělce" a vyvěsil na své stránky projekt, ke kterému Pieta vyzval. Společně diskutují o cyklu deseti fotografií a tento dialog stojí za přečtení.
Klikněte na fotografii na konci článku - autoportrét Pieta Strauvena a posuďte sami. Krajně radikální teoretický průnik v této oblasti - čerstvě ke starým kořenům Umění, učinil ve své teoretické diplomové práci Pavel Magda Pražák.
ZDE si ji můžete přečíst. Ostatně některé výstavy v galerii Radikála na tento kýžený profil a směr zájmu dosti zřetelně poukazují...
Marcia Grostein vystavuje v ČR
Poprvé v Praze i v ČR vystavuje svá díla proslulá brazilská multimediální výtvarnice Marcia Grostein.
Prezentace fotografií a autorského videa s názvem Curious & Furious je k vidění od 8. června
do 31. srpna v galerii Vernon Fine Art International v Janovského ulici 23 v Praze 7, jejíž majitelkou
je Monika Burian, významná obchodnice s uměním, která před časem v Paříži vydražila pro český stát
unikátní opis Dalimilovy kroniky. Vernisáž za přítomnosti umělkyně, která v současné době žije a tvoří
v New Yorku, proběhne 7. června v 19 hodin.
Kořeny této nevšední persony soudobého světového umění je možné vystopovat v Evropě. Na poli byznysu
si posléze rodina v Brazílie vydobyla významnou pozici. Její otec pracovně často navštěvoval Evropu
i Prahu, sama Marcia vystavovala po celém světě, ale v Česku jsou její díla k vidění poprvé až nyní.
„Je to sice jen malá přehlídka, ale pro Marciu velice důležitá. Taková srdeční záležitost,“
říká Monika Burian. „Ačkoli procestovala téměř celý svět, Praha se jí dosud vyhýbala, i když o ní doma
slýchala velice často. Ve svém oboru přitom platí za živoucí legendu. Na dotaz ohledně věku vám
ale odpoví, že to čísla už dávno zapomněla.“
Její první významnou výstavu lze datovat do roku 1978, avšak průlom v její další tvorbě přinesla až
společná expozice s Williamem de Kooningem. Byla mimo jiné též blízkou přítelkyní známého pop-artisty
Jamese Rosenquista, s nímž nejen žila, ale i tvořila. Pro velký svět umění ji objevila proslulá sběratelka
a galeristka Betty Parson. Velké vzpomínkové výstavy po její smrti (Homage to Betty Parson) se
Marcia Grostein zúčastnila společně Jacksonem Pollockem. Je rovněž první brazilskou výtvarnicí, jejíž dílo
zakoupilo do svých sbírek newyorské The Metropolitan Museum of Art.
Více informací: Monika Burian, GSM: 777 155 593, E-mail: monika.burian@mac.com
"Radexi sedni! Co to děláš?! No to snad ne, ty jsi rozkousal ten Reflex, kde o nás napsali!" Radík se zlobí na psa, ale vlastně by se spíš měl zlobit na návštěvníky, kteří rádi konzumují, ale neradi něco udělají pro společnou věc. Je to k tomu psisku trochu nefér.
Neváhejte prosím a alespoň nám sem napište svůj poslední intenzivní výtvarný zážitek! "Radexi k noze!"
Velký Gerhard poprvé v naší malé zemi!
(Brno, 10.2.2005) Věřte nebo ne, když jsem se o Gerhardu Richterovi coby o ekvivalentu Kylie Minogue (=hvězdě) na té naší scéně, zmínil v minulé zprávě ze spanilé jízdy do Práglu, vůbec jsem netušil, že se právě připravuje Jeho výstava "kósek vod mojej chalupy". V brněnském Domě Umění se představuje průřez dílem tohoto velikána současné malby, který tak často stojí mimo hlavní trendy. Dnes tento bohatý muž učí malbu na jedné německé univerzitě. Gerharde, škoda jen, že jste nepřijel osobně!
Dům Umění spojil vernisáže tří výstav: retrospektivu Jože Plečnika, studentů FA VUT a Richterovu.
Exponáty vybral sám autor, kurátorkou výstavy je Jana Vránová. Těm, kdo přišli na mladé architekty, byla brzy dlouhá chvíle a za zády ředitele Horáčka houfně pronikli do expozice.
Zaslechl jsem několik kritických hlasů mladých umělců k instalaci ("...hezky za sklem, to už je vole, jak Mona Lisa"). Důvody bezpečnostní adjustace jsou pochopitelné - a tak raději za sklem, než vůbec. Nevšiml jsem si ale žádného občerstvení - ne že by bylo nutné se na zahájeních nacpávat, ale občerstvení je příjemné. To už nezbylo ani na limonádu?
(Věřím, že dovoz a pojištění mohl rozpočet DUMB pořádně zatížit...)
Mimo známé abstraktní malby byly k vidění i fotografie. Ty černobílé zachycující detaily malířských past (jako krajinu) jsou zvlášť skvělé! Gerhard Richter komunikuje fotografii a malbu mezi sebou různými směry. Mimochodem, jeho dar několika desítek pláten bylo až donedávna možno vidět v Düsseldorfu.
A před odchodem ze svatyně ještě pohled na hezké mladé lidi na výstavě architektonické struktury.
Abychom vyrovnali balanc, tato zpráva je o akci navýsost undergroundové. V klubu Leitnerova se začátkem února četly verše a na televizní obrazovce běžely ilustrace,
které k poezii vytvořila M.L.Š. Tytéž obrázky visely po stěnách. Levné víno, jednohubky, chipsy. Kreslířku přišel povzbudit svou účastí malíř Martin Mainer (1959), laureát Chalupeckého.
Byl tu i Sonny Halas a autorčina dcera, matka a babička. Jen vidět ty čtyři generace žen vedle sebe! Více při doteku kurzoru na obrázek:
Radikála na špionážním tahu za bojovou linií aneb pravdivá zpráva z jedné party.
Radikále se naskytla možnost dostat se spolu s jedním obrazem a jednou krásnou slečnou na Hennessy Revolution Party 2005 v Hegertově cihelně v Praze, 1.2.2005. Toto je kratičká zpráva o pozadí a hlavně průběhu této komerční propagace tvrdého alkoholu, čímž tato party především byla. Je jistě o mnoho blíže realitě, než reportáž, kterou přes noc spíchli "kolegové" z plevelného bulvárního plátku.
Jídlo bylo samozřejmě neobyčejně dobré.
Firma Hennessy, po osm generací největší producent francouzského koňaku, vyhlásila soutěž Hennessy&Art.
Leckomu se již zde rozsvítí červená kontrolka nebo zařadí zpátečka, budiž. Na skutečné přízni bohatých firem mladým autorům přesto může být něco bohulibého. (Rádo by se tomu věřilo.) Bohužel se ukázalo, že to s tou přizní tak horké nebude. Během soutěže, kterou Hennessy svěřila renomovaným pražským PR agenturám, se objevila menší skvrnka v podobě "dovýběru" dalších děl, který provedlo ochotně kooperující Design Centrum ČR. Jinak šlo o velmi milé setkání hvězd televizní zábavy, vítězek soutěže Miss ČR atd.
Holduje Petr Poláček současné malbě? (Na snímku s Patrikem Hezuckým)
Vlastně se nestalo nic jiného, než že obrazy a sochy, které měly ještě údajně získat nějakou vedlejší cenu, byly jen vystaveny jako dekorace na dřevěných stojanech podél pódia. Při samotné nakládce děl neproběhlo standartní sepsání předávacích protokolů, řidič automobilu ani nevěděl z jaké "firmy" co komu veze. A to zavdalo příčinu k neblahým obavám. (Řidič něměl k ruce žádné jištění, dokonce ani špagát.)
"Bylo tam víc černošek než obrazů a taky si jich každej víc všímal."
Kolem dvaadvacáté hodiny došlo k vyhlášení vítězky. Do finále postoupily tři mladé autorky: Štěpánka Brodecká (VŠUP Praha), Andrea Kvasnicová (VŠVU Bratislava) a Jana Kochánková (AVU Praha). Návštěvníci party zvolili jako nejlepší Slovenku. Kromě prémie 20.000,- pro vítězku pak získali stejné ceny lidé, kteří ve vytipovaných barech kalili a stírali losy podávané k long drinkům a také vylosovaní návštěvníci samotného večera. Zasloužit si stejné ocenění znamenalo jak dělat výtvarné umění tak umět utrácet za drahé pití - další degradace umělecké tvorby.
Gratulujeme vítězce Andree a ať si to v Paříži užije. :-)
Moderátor celého večera, hrozba silnic a dálnic, hlučný Leoš Mareš byl chytrý, drzý a bezprostřední. Jako za volantem a jako vždy... Nejvíce obecenstvo rozesmál, když volal vylosovanému výherci: "Jo ty už seš doma! No jo no, tak jsi právě přišel vo třicet tisíc. Ahoj!" ( Na hlasovacích lístcích stálo "kontakt" místo "jméno".)
Leoš a tak trochu opomenuté obrazy z brněnské FaVU.
Pak vystoupila s tanečním doprovodem Dara Rolins. Pochlubila se, že jednu z písní pro ni napsala Kylie Minogue. Paráda - to nám Richter obraz nepředkreslí a vůbec - obrazy jsou nuda, to není ta pravá medializovatelná show. (Když ovšem nepřijde Kristián Kodet nebo mistr Gott!)
Závěrem podstatná maličkost: Roční zisk Radikály činí méně než 0,- Kč, roční obrat firmy Hennessy je o 2,7 miliardy franků vyšší...
Pozor! Několik dní po sepsání této zprávy firma Hennessy a pořádající agentura dodatečně splnily všechny své sliby i náležitosti ohledně předání děl. Prémií 5.000,- Kč byla oceněna Jitka Gottfriedová za obraz Dracula. Gratulujeme! Věříme, že příště poběží dle regulí vše od samého počátku. :-)
Výstava skupiny 001 v Místo galerii na Skleněné louce, Brno, 27.1.2005
Informace o výstavě "Holky holkám i klukům", o skupině 001 a další najdete například ZDE.
Na vernisáži zapěla Barbara Streissandová alias Jiřina Pikousová. Věříme, že brzy opět začne těžit ze svého talentu, tento nadějný malíř, který rovněž prošel atelierem Jiřího Načeradského.
KOMENTUJ!
